Přežil jsem Azkaban ✔

II. Oblek

Sova z ministerstva dorazila týden nato, přesně jak úřednice slibovala. Byl to velký výr, který se tvářil stejně důležitě, jako většina zaměstnanců ministerstva. Nejspíš je na to speciálně trénovali. Sundal jsem mu z nohy dopis, on se načepýřil, zobákem si několikrát projel peří na křídlech a zase odletěl.

„To je odpověď z ministerstva?" zajímala se okamžitě máma, která odložila brýle a zvedla se od faktur, které měla rozložené po celém stole. „Dostal jsi tu práci?"

„Vydrž, vždyť jsem to ještě ani nestihl otevřít," zasmál jsem se a spěšně roztrhnul obálku, ze které jsem vyndal dopis, napsaný černým patkovým písmem.

Vážený pane Carmichaele, (napsali dobře moje jméno, to považuji za úspěch)

na základě našeho pohovoru jsme se vás rozhodli pozvat do druhého kola výběrového řízení, kde pro vás najdeme nejvhodnější uplatnění na základě vašich vlastností a zkušeností.
Dostavte se prosím na personální oddělení ministerstva kouzel v pátek v osm hodin ráno.

S uctivým pozdravem,

Camilla Edwinová

„Zvou mě v pátek do druhého kola," přetlumočil jsem jí okamžitě, jelikož vedle mě netrpělivě přešlapovala a pokoušela se mi nahlédnout přes rameno, aby zahlédla alespoň pár slov. „Snad odejdu s nějakou prací."

„Určitě ano! Vezmeš si na sebe tátův nejlepší oblek, ať uděláš dobrý dojem!"

Než jsem vůbec stihl protestovat, vyběhla do patra, aby za chvíli přišla s otcovým oblečením v náručí. Šlo o tmavě hnědé sako a kalhoty, které si vybavuji ze svatební fotky, visící v obývacím pokoji nad krbem. Očividně mělo sentimentální hodnotu.

„Mami," oslovil jsem ji opatrně, abych nijak neurazil její city, „nemůžu si tam vzít oblek, víš? Musím si vzít společenský hábit, nechci na sebe přitahovat zbytečnou pozornost a vyčnívat z davu."

Čelo se jí nespokojeně zkrabatilo. „Snad se nestydíš za svoji rodinu, Eddie."

„O to přece nejde," povzdechl jsem si. „Jen prostě existuje nějaký dress code, který bych měl dodržovat. Nezlob se na mě kvůli tomu."

„Samozřejmě, že nezlobím, miláčku," pousmála se, pohladila mě po tváři a věnovala mi letmý polibek na tvář. „Budu na tebe hrdá, ať budeš dělat cokoliv."

Když jsem pak na konci týdne usedal zpátky před čarodějku s oranžovými brýlemi, byl jsem snad ještě nervóznější než poprvé. Nechtěl jsem totiž mámu zklamat, její důvěra pro mě znamenala hrozně moc.

„Pane Carmilane." Poklepala hrotem brku na můj životopis a zanechala na něm několik velkých kaněk. Šikovná paní s obdivuhodnou pamětí. „Procházeli jsme volné pozice a hledali tu správnou, která by vám byla ušitá přímo na míru. Zvažovali jsme několik alternativ a myslím, že máme přesně to pravé."

„To moc rád slyším," usmál jsem se. „Budu k té práci potřebovat nějaké speciální znalosti?"

„Přijde na to. To místo má jenom jeden předpoklad, který je nezbytnou nutností – ovládáte patronovo zaklínadlo?"