Přežil jsem Azkaban ✔

XXVI. Spojit

Po Peteru Pettigrewovi už jsme žádného dalšího vězně neubytovali. Válečné procesy skončily a my si konečně mohli oddechnout a trochu polevit v pracovním nasazení. Na druhou stranu to znamenalo mnohem víc času na přemýšlení, sebereflexi a ohlížení se do minulosti, což často nebývalo moc příjemné. Alespoň v mém případě.

Z jedné takové seance do hlubin vlastní mysli mě vyrušil až Alfred, náš vrátný a asistent, který přišel za mnou do kanceláře, aby mi oznámil, že do věznice dorazila Aurora Blacková. Pustil ji za Bellatrix. Očima jsem zabloudil ke kalendáři, ale moc dobře jsem věděl, že žádná návštěva nebyla hlášená.

„Díky, Alfie, já už se o to postarám," pousmál jsem se. Nedokázal jsem se na toho staříka zlobit, ač si neověřil informace. Stávaly se i horší věci.

Alfred se vrátil zpět do své malé kanceláře u vstupu do budovy a já vyrazil rovnou k cele Bellatrix Lestrangeové. Tam jsem se opřel o stěnu a čekal. Čas mě netlačil, vlastně jsem neměl ani směnu. Obchůzku právě dělala Flora, já v kanceláři jen dodělával svoje resty. Když se ozvalo zaklepání na dveře, otevřel jsem je a pustil Auroru ven. 

Přejela mě letmým pohledem a zamumlala tiché díky, když jsem jí pokynul směrem do chodby, která vedla k východu. „Tudy, slečno Blacková."

Procházeli jsme dlouhým prázdným úsekem věznice a já celou dobu mlčel, stejně jako ona. Kráčel jsem po jejím boku a občas k ní letmo stočil pohled, abych si ji mohl prohlédnout. Takhle blízko jsem vedle ní stál poprvé a všiml jsem si, že je mnohem menší, než jsem si doteď myslel. Působila skoro až křehce, ačkoliv jsem moc dobře věděl, že nic není vzdálenější pravdě.

„Je tu ještě hodně volnejch cel?" promluvila z ničeho nic do ohlušujícího ticha.

„Už moc ne," zavrtěl jsem hlavou. „Válečné procesy už jsou u konce. Za posledních čtrnáct dní nám sem vlastně nikdo nepřibyl. Tuhle jsme obsadili jako poslední." Mávnul jsem rukou k jedné, kolem které jsme právě procházeli.

„Aha a kdo v ní je?"

„Peter Pettigrew."

Při zmínce jeho jména se okamžitě napjala a ztuhla na místě. Došlo mi, že pro ni rozhodně nebylo neznámé. Ještě víc mě překvapilo, když mě požádala, jestli bych ji za ním nepustil. Nechtěl jsem. Bylo to proti všem předpisům, ale něco v jejím prosebném pohledu mě donutilo porušit pravidla a splnit její nezvyklou žádost.

Jakmile se za ní zaklaply dveře, myšlenky se mi rozletěly všemi směry. V jednom koutku se krčily obavy o mou kariéru, kdyby se jí tam náhodou něco stalo, v dalším byl malý permoník, co mi nadával, že nejsem dostatečně zásadový, ale jejich největší část zabírala Aurora samotná. Bylo na ní něco... co jsem nedokázal správně uchopit ani popsat. Znal jsem její pověst a četl spoustu článků v Denním věštci, ale žádný z nich zkrátka nereflektoval realitu, kterou jsem měl před očima. Chtěl jsem si udělat svůj vlastní obrázek a nenechat se strhnout pohledem většiny, a tak jsem ji zcela impulzivně a mě značně nepodobně pozval na skleničku.

K mému překvapení souhlasila.

„Co je to?" zeptala se, když v ruce otáčela skleničkou s koktejlem, který jsem objednal ve svém oblíbeném mudlovském baru, jenom kousek od mého bytu v Harrow.

„Daiquiri," usmál jsem se, „je to mudlovský drink, trochu mi vás připomíná, slečno."

„Rory," opravila mě. „Mám ti říkat Edwarde, nebo Eddie? A čím ti připomínám ten drink?"

„Víš, kdo jsem?" povytáhl jsem překvapeně obočí. „Míchá se v něm limetková šťáva a cukrový sirup, dvě naprosto odlišné tváře, ze kterých vznikne ve spojení s bílým rumem ohromující drink."

„Já vím všechno, pane Carmichaele," zašeptala hravě a povytáhla jeden koutek do šikmého úsměvu, který odhalil mělký ďolíček. Potom sevřela mezi rty brčko a ochutnala. „Hm, měl jsi pravdu, vražedně dobrá kombinace."

Netušil jsem, kde se to ve mně bralo, ale bylo až překvapivě jednoduché naladit se na její zcela otevřené koketování. Nikdy jsem neměl čest se ženou, jako byla ona. Byla naprosto přímá, nekličkovala, nehrála si na kočku a na myš, a pokud jo, já byl v tomhle případě ta myš.

„Šla jsi do věznice bez povolení," oznámil jsem ji po minimálně třetím drinku. „Správně jsem tě měl vyhodit a nahlásit."

„A proč jsi to teda neudělal?"

Naklonila se ke mně blíž a upřela na mě pohled ostře šedých oči, které kontrastovaly s tmavými vlasy i řasami. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli byla víc okouzlující, nebo děsivá. Nejspíš obojí zároveň. Začínal jsem chápat, proč ve všech probouzela takové vášně. Ať už pozitivní, nebo negativní.

„Nevím," přiznal jsem okamžitě. „Navštěvuješ někoho, jako je Bellatrix Lestrangeová. Chápu, je to tvoje teta, ale to nic nemění na faktu, že ne každý by se s ní chtěl dál stýkat. Přišlo mi, že to potřebuješ hlavně ty sama. Možná chceš ulevit svědomí a možná doufáš, že když někdo nezanevře na někoho, jako je Bellatrix, neskončíš sama ani ty."

Výraz v její tváři se změnil hned několikrát. Ruka na skleničce se sevřela mnohem pevněji, až jsem se obával, že se rozletí na kusy. Nebyl jsem si jistý, jestli se mě hned v další chvíli nepokusí proklít, a tak jsem se snažil zachránit situaci.

„Nemyslím to zle," přispěchal jsem s odpovědí. „Jen vím, jaké to je, když se tě vlastní svědomí pokouší dohnat, a to jsem nemusel chodit v tvých botách. Je to obdivuhodné a není se za co stydět. Musím přiznat, že tě tajně obdivuji. Teď už teda ne zase až tak tajně," zasmál jsem se tiše.

K mému překvapení se nakonec usmála. Uvolněně a upřímně. Byl to první úsměv toho večera, který vycházel odněkud hluboko uvnitř. Myslím, že jsme v tu chvíli našli něco, co nás spojovalo, ač jsme byli z naprosto rozdílných světů, nesdíleli jsme společné přesvědčení a naše životy nejspíš nemohly být rozdílnější. Už jsem chápal, proč za ni Flora tak moc bojovala. Rozhodně to byla fajn holka.