Přežil jsem Azkaban ✔

XXIV. Vyhynout

Je až neuvěřitelné, jak rychle se Příčná ulice vrátila do starých kolejí. V polovině června, přibližně měsíc od konce války, jsem seděl na kovové židli na terase u Floreana, sledoval hloučky kouzelníků v družných rozhovorech, ověšené taškami plnými nejrůznějšího zboží a uvažoval, jestli ta válka nakonec nebyla jenom zlý sen. Všechno se najednou zdálo být tak nějak daleko, jako kdyby ten děsivý konflikt probíhal někde jinde a stal se někomu jinému.

„Čekáš dlouho?" oslovila mě Penelopa, která si s hlasitým oddechnutím přisedla na židli vedle mě. „Promiň, zdrželi mě v práci."

„Nic se nestalo," usmál jsem se a napil se mléčného koktejlu vyšlehaného do nadýchané pěny. „Ani jsem si neuvědomil, že už je tolik hodin."

„Čas tady utíká jinak, co?" poznamenala s úsměvem a objednala si kávu a zmrzlinový pohár. „Život už je zase takový, jaký býval. Alespoň navenek."

Postřehl jsem sotva znatelný povzdech, který opustil její rty. Věděl jsem, co znamenal. Ač nás nesužovala žádná viditelná hrozba, připomínky hrůz předchozích let stále zůstávaly na očích těm, kteří o nich věděli. Před spoustou obchodů na stolcích bez ustání hořely svíce pro ty, kteří už neměli možnost znovu spatřit svobodný svět. V centru ulice, hned vedle banky, se teď navíc tyčil obrovský pomník s poděkováním všem padlým. Podobný nahradil i původní sochu v atriu ministerstva. Ten byl ale věnovaný pouze těm, kteří otevřeně bojovali proti systému, tenhle naopak nesl všechna jména, která by jinak upadla v zapomnění. Nevinné oběti, kteří se provinili pouze tím, jak se narodili, s kým se bavili, nebo zkrátka jenom tím, že byli ve špatnou chvíli na špatném místě.

Rozhodl jsem se nepatrným postrčením vrátit rozhovor do bezpečných vod. „Jak je na tom nakladatelství? Všiml jsem si, že už jste zase začali pravidelně pořádat autorské čtení."

„Ah, jasně!" Oči se jí rozzářily štěstím při myšlence na práci, kterou tolik milovala. „Whizz Hard books už je zase na koni. Uzavřeli jsme teď pár nových kontraktů. Mimochodem, moc ti děkuji, že jsi mě seznámil s Eileen. Pracujeme společně na životopisné knize, která by měla ukázat život mezi čistokrevnými rody. Paní Wilkesová chce podle všeho očistit jméno svého manžela Nathaniela, který zemřel v osmdesátém během první kouzelnické války. Její vyprávění je naprosto... strhující."

„To byl Adrianův otec, že?" přikývl jsem chápavě. „Určitě budu mezi prvními, kdo si tenhle bestseller koupí."

„To budu moc ráda! Percy slíbil, že se pokusí domluvit spolupráci s nakladatelstvím v Belgii. Chtěli bychom tu knihu dostat i dál do Evropy."

„To je od něj milé," přikývl jsem. „Takže jste pořád v kontaktu?"

„Jo, poslední dobou hodně. Bude se vracet zpátky do Británie, za rodinou. Teď si shání místo na ministerstvu, nevíš náhodou o něčem?"

„Já? No..." Tou otázkou mě zaskočila, nikdy jsem nikomu nedohazoval pracovní místo, tím spíš svému bývalému sokovi v lásce, ale zřejmě bych mohl přimhouřit všechny oči, co jsem měl a poptat se pár známých. „O ničem nevím, ale zeptám se, hm? Dám ti vědět."

„Děkuji, jsi zlato." Krátce se dotkla mého předloktí, načež přesunula pozornost ke svému poháru, který už začínal pomalu odtávat. „A jak to jde u vás v práci?"

„Vlastně docela dobře. Sice je to pořád Azkaban, ale mozkomorové jsou konečně nadobro pryč, podmínky pro vězně se trochu zlepšují, dokonce se zrovna jedná o povolení návštěv. Však víš, kvůli pozvednutí morálky."

„Páni," usmála se uznale, „zdá se, že vás čekají velké změny."

„Jo!" zahalekal hned vedle mého ucha známý hlas, až jsem si musel přitisknout dlaň na spánek a chránit si zvukovod. „A to ti určitě neřekl, že spoustu těch změn se snaží iniciovat on sám!"

Flora Carrowová se přihrnula jako velká voda – ostatně jako bylo jejím dobrým zvykem – a bez jakýchkoliv myšlenek na slušné vychování si okamžitě přisedla na volnou židli mezi námi dvěma. Nezlobil jsem se. Už jsem si na její svéráznou povahu pomalu začínal zvykat.

„Vážně?" zeptala se s přátelským úsměvem Penelopa, která taktně pominula Flořin náhlý vpád do naší konverzace. „To je rozhodně obdivuhodné."

Mávl jsem rukou, jako kdybych se pokoušel odehnat všechnu tu chválu, která mě trochu uváděla do rozpaků. „Myslím, že trochu přeháníte. Moc jsem toho nedokázal."

„Zapomeň na skromnost, kolego!" zazubila se Flora a přátelsky mi zatřásla rameny, načež se se širokým úsměvem obrátila na Penelopu. „Říkám ti, že tenhle mužský je učiněný poklad. Myslela jsem, že takový jako on už dávno vyhynuli!"

Penelopa se už už nadechovala k odpovědi, když jsem jí skočil do řeči, abych odvrátil téma konverzace co nejdál od své osoby. „Flo, myslel jsem, že máš směnu, co tu vůbec děláš?"

„Aha!" vyhrkla, jako kdyby si právě vzpomněla na to, že má být vlastně v práci. „Ernie to tam chvíli zvládne. Jen jsem sem přišla vyzvednout Rory. Povolili jí návštěvu v Azkabanu, takže budu její průvodkyně! Mám na ní dohlížet, a tak. To bude bezva!"

„Aurora Blacková?" Povytáhl jsem překvapeně obočí. „Koho tam jde navštívit?"

„Bellatrix. Já vím, divný, ale je to její teta a... no, prostě na tom trvala, takže jí to Pastorek dovolil. Umí bejt fakt přesvědčivá, když chce. Takže se máme sejít tady, protože jí za chvíli skončí směna v Kejklích a... á, támhle jde! Rory!" zaječela.

Flora opět hyperaktivně vyskočila jako hračka na pružince a zběsile mávala na přicházející černovlasé děvče, jež jsem osobně viděl naposled v Bradavicích. Od té doby jsem její tvář vídával pouze na stránkách Denního věštce, který plnila až... znepokojivě často. Aurora obrátila hlavu našim směrem, s hlubokým povzdechem protočila oči a došla až k terase, na které jsme právě seděli.

„Díky, Flo. Pokud doteď někdo netušil, že jdu zrovna po ulici, tak teď už tuhle hrubou chybu jistě napravil," ušklíbla se.

„Nepruď," zazubila se Flora, přeskočila nízký plůtek terasy a objala Blackovou kolem ramen. Ta se zatvářila dost útrpně, ale i přesto Carrowovou lehce poplácala po zádech. „Musíme jít. Hned teď. A nejspíš už je stejně pozdě a Ernie už mi nejspíš zamíchal do čaje projímadlo. Hm, mohla bys ho proklít, co říkáš?!"

„Jistě, od toho tu koneckonců jsem. Abych proklínala náhodný lidi, na který ukážeš prstem, drahoušku."

Flora se jenom vesele zasmála, zamávala mně i Penelopě a odvedla si Auroru pryč; nejspíš k nejbližšímu krbu. Obrátil jsem pohled zpátky na svou bývalou přítelkyni a trochu nervózně se uchechtl. „Promiň, nečekal jsem ji tu."

„To nic," zasmála se Penny zvonivě. „Tvoje kolegyně je naprosto okouzlující. Svým vlastním způsobem."

„Jo. I tak se to dá nazvat," zasmál jsem se a konečně zase navázal na původní klidnou konverzaci, kterou jsme strávili ještě další příjemnou hodinu, než se musela Penelopa vrátit do práce.

Jo, byl to docela fajn den. Víc takových a rány na duši společnosti se pomalu zase zacelí.