Přežil jsem Azkaban ✔

XX. Klíčit

Opravdu jsem se snažil nepřestávat doufat, ačkoliv to vždycky nebylo lehké. Jedním z mála světlých bodů byl fakt, že Vy-víte-kdo odvolal většinu mozkomorů z Azkabanu někam do terénu. Nevěděl jsem kam a nezajímalo mě to. Ta úleva byla neuvěřitelná, konečně jsme tu mohli zase volně dýchat. I většina vězňů měla hned o něco lepší náladu; alespoň ti, kteří toho byli ještě schopni.

Co mě ovšem těšilo o dost méně, byly zprávy v Denním věštci. Po Británii se rozjela štvanice – lepší slovo bych pro to zřejmě nenašel – na všechny, kdo ještě stále zbrojili proti novému pořádku. Stránkám vévodili fotky Harryho Pottera, jeho mladší sestry Aurory, Severuse Snapea, Siriuse Blacka, jeho manželky Lily a řady dalších. Těm kdo je přivede živé, nebo mrtvé byla slibována vysoká odměna a doživotní renta.

Děsil jsem se dne, kdy některá z fotek zmizí, což by znamenalo, že další kouzelník z odboje padl do spárů Vy-víte-koho. Nejspíš proto jsem každé ráno kontroloval seznam jmen a vyškrtával ty, kteří už vypadli ze hry. Naštěstí jich nebývalo mnoho. Tohle mé počínání vlastně nemělo žádný hlubší smysl, ale trochu mě uklidňovalo. Na tom hádám záleželo nejvíc. Nejspíš jsem jen potřeboval vědět, že někdo někde ještě pořád bojuje za všechno to, o co jsem nebyl připravený přijít.

Přes všechen ten děs a hrůzu posledních týdnů ve mně přece jenom něco klíčilo. Drobné semínko naděje, které se usadilo dostatečně hluboko na to, aby ho nevyplavilo zoufalství. Byl to takový malý zázrak.

V průběhu dubna jsem popravdě neměl příliš mnoho času na přemýšlení, jelikož nám do Azkabanu proudil jeden člověk za druhým. Většina z nich se nedopustila vůbec ničeho zlého a přesto skončila tady; na nejděsivějším místě Británie. Drtivá část nových vězňů byli mudlorození, kteří porušili nějaký z nesmyslných zákonů, vyhlášených úřadem pro kontrolu krve.

Zapomněli si připnout odznak. Kouzlili mimo výkon svého zaměstnání. Vstoupili do obchodu, do kterého směli pouze čistokrevní. Dovolili si projevit svůj nesouhlas a někdo je za to nahlásil... A to byli ještě ti šťastnější, jelikož mnoho dalších přicházelo při raziích o zdravý rozum, nebo rovnou o život.

Tolik lidí, tolik příběhů, které jen dokazovaly nesmyslnost současného režimu. Často jsem při té příležitosti vzpomínal na vyprávění své babičky, která ve čtyřicátých letech uprchla z Československa. Kouzelníci stále předstírali, že jsou o tolik lepší než mudlové, ale já neviděl žádný rozdíl. Kouzelnická, nebo mudlovská totalita; obě byly stejně hloupé a kruté. Perzekuce a utlačování je špatné v jakémkoliv světě.

Začátek května se nesl v duchu dalekosáhlých debat s Dolores Umbridgeovou, která si – kdo by to byl čekal – udržela svůj post na ministerstvu. Zřejmě jí bylo úplně jedno, čí zadek bude líbat. V Azkabanu nicméně docházelo místo a my věděli, že nebudeme schopni zvládnout další přívaly odsouzených. Nehledě na skutečnost, že jsme na celou věznici byli s Erniem stále sami.

„Pane Carmichaele," oslovila mě tak sladce, až mě z toho zabolely zuby, „předpokládala jsem, že s navýšenou mzdou a lepší pozicí projevíte více proaktivity a budete se snažit problémy řešit, ne na ně pouze poukazovat."

„Při vší úctě, paní ředitelko," procedil jsem skrze zuby, „moje proaktivita bohužel Azkaban nikterak nenafoukne. Myslím, že řešení je zcela očividné – do věznice by se měli posílat pouze ti, kteří spáchali těžké zločiny. Ostatní by se jistě dalo řešit disciplinárními tresty."

„Chápu správně, že si troufáte zpochybňovat rozhodnutí starostolce?"

Mlčky jsem sledoval její úsměv, který se rozšiřoval s každou další vteřinou, během které jsem neodpovídal. Zahnala mě do kouta. Nemohl jsem přece říct, že přesně to si troufám. Nezbývalo mi než sklonit hlavu a lehce zavrtět hlavou.

„Výtečně," zatrylkovala, „takže už vás napadlo nějaké řešení? Mám pro vás seznam nových odsouzených, které vám během příštího týdne pošleme."

Krátce jsem si stiskl kořen nosu, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Poprvé. Podruhé. Potřetí.

„Některé cely předěláme na sdílené," oznámil jsem ji nakonec a přitom bez dalšího komentáře přijal pergamen se jmény, „zvládneme tím zvednou kapacitu přibližně o třetinu. Pro začátek."

Zběžný pohled na seznam mi stačil, abych na něm našel pár známých jmen jako třeba Justin Finch-Fletchley, ale jedno z nich v mých očích vystupovalo jako vlajková loď. Polil mě pot, v krku mi vyschlo a nezmohl jsem se téměř ani na prosté na shledanou směřované k mé šéfové. Několikrát jsem zamrkal, ale to jméno tam stále bylo a zíralo na mě, jako by se mi vysmívalo: Penelopa Clearwaterová.