Přežil jsem Azkaban ✔

XXV. Facka

Musím přiznat, že od doby, co se náš hvězdný tým rozšířil o novou zaměstnankyni, bylo v kanceláři často hodně živo. Občas dokonce víc než by mi bylo příjemné. Ernie s Florou se totiž neustále škorpili, rýpali do sebe a za nic na světě nebyli schopni najít společnou řeč. Myslím, že i ve Velkoprodejně Mžourov bych měl větší klid, než když se tady do sebe ti dva pustili.

Předmětem jejich sporů bylo naprosto cokoliv – od otázku čistokrevnosti, před bradavické profesory, až po obsah jejich obědových krabiček. Jednou za čas, když už začínalo jít do tuhého, jsem se pokoušel krotit jejich vášně, ale málokdy jsem byl stoprocentně úspěšný. Bylo to jako strčit ruku do klubka hadů a doufat, že mezi nimi není žádný jedovatý. A já nerad hazardoval.

„A na co si chceš jako stěžovat, ty bezmozku?"

Slyšel jsem Floru nadávat přes dobrá dvě patra. Sám jsem zrovna scházel ze střechy, kam jsem se ulil během své obědové pauzy, abych měl alespoň chvíli klidu. Čekali nás další nástupy vězňů, proto jsme k mé očividné nelibosti bývali v práci často všichni tři, což mi dokázalo pocuchat nervy víc než prohra Puddlemerských spojenců ve famfrpálu.

„Je to napadení úředního činitele!" prskal Ernie.

Mého příchodu do místnosti si snad ani nevšimli. Zato já si na jeho tváři všiml obrovské rudé skvrny, na které bych zcela jasně napočítal všech pět prstů. Dlouho jsem neviděl facku, která by tak dobře sedla.

„Tys ho praštila?" povytáhl jsem tázavě obočí a zadíval se trochu vyčítavě na Floru. Něco takového už mi popravdě přišlo trochu přes čáru. Existují hranice, které by se mezi kolegy rozhodně neměly překračovat.

„Kéž by," ušklíbla se. „To udělala Rory, ale rozhodně byla zasloužená. Ještě by ji potřeboval z druhý strany!"

„Jen jsem dělal svou práci! Máme nařízeno každou návštěvu důkladně zkontrolovat. Nemůžu za to, že ty jsi zaujatá a nejradši bys té arogantní aristokratce líbala řiť!"

„Ty krávo, ty seš materiál!" vyjekla Flora a začala si vyhrnovat rukávy. „Pojď blíž a já tě vyřídím jak žádost o propuštění."

„Tak dost!" vyštěkl jsem tak hlasitě, že oba doslova nadskočili a obrátili se na mě. Nikdy jsem nekřičel, neměl jsem to v povaze, ale tohle už překračovalo všechny meze. Nemohl jsem dovolit, aby tu na sebe skočili jako párek vzteklých psů. „Mám toho tak akorát dost! Ernie, přestaň Floru laskavě urážet a vysvětlí mi konečně někdo, jak to bylo s tou fackou?!"

„Blacková přišla na návštěvu za Lestrangeovou," ušklíbl se, aby dal jasně najevo, co si o tom myslí. „Máme na to regule, to přece víš. Musel jsem zjistit, jestli u sebe nemá schovanou hůlku, nebo jakoukoliv jinou zbraň."

„Jo a přitom ji chytil za kozy, jako kdyby ještě nikdy žádný v ruce nedržel," protočila Flora oči. „Proto mu jedna přistála."

Zhluboka jsem si povzdechl a pevně si sevřel kořen nosu prsty. „S kým já to musím pracovat," zamumlal jsem si jen tak pro sebe. „Dohodneme se na jednom, hm? Ernie... pokud tu bude Flora, vždycky bude ženy kontrolovat ona, je to logické a etické. Stejně to bude platit i pro muže. Floro, ty se prosím nauč kontrolovat svůj slovník a už tu nechci slyšet žádné vyhrožování, jasné?!"

Carrowová se zhluboka nadechla, zadržela dech a nakonec s hlubokým výdechem přikývla. „Dobře, dobře... sorry, Ernie," zabručela nespokojeně, ale neodvážila se odporovat služebně staršímu kolegovi a navíc přímému nadřízenému. Pastorek mi dal ty dva – s naším recepčním vlastně tři – na starost a já ho nechtěl zklamat.

„Ernie?" obrátil jsem se na Macmillana.

„Hm?"

„Musíš se Auroře omluvit."

„Cože?!" načepýřil se. „To ona mě praštila!"

„Myslím, že to nebylo tak úplně nezasloužené. Navíc je to vlivná návštěva, ať se nám to líbí, nebo ne, a my nechceme mít žádné problémy, jasné? Nechci, aby se někde proslýchalo, že se neumíme chovat k návštěvám."

Ernie cosi zavrčel, ale jakmile se popasoval s vlastními emocemi, nakonec přikývl, s povzdechem vyšel z kanceláře a vyrazil k cele Lestrangeové. Okamžitě jsem ho následoval, protože jsem se chtěl ujistit, že se nedostane do žádných dalších problémů.

Jakmile otevřel dveře cely a pustil Auroru ven, sjela ho s úšklebkem pohledem. „Fajn make-up Macmillane, měl by sis to na tu tvář nechat vytetovat, aby každý viděl, jakej jsi úchylák."

Udělal jsem krok blíž a postavil se přímo za Ernieho, který se v ten moment opět celý napjal. Jakmile mě mladá Blacková zahlédla, trochu povolila naštvanou masku a sjela mě pohledem od hlavy k patě. Chvíli jsem si připadal, jako kdyby byla predátor a já jen nějaká bezbranná kořist. V jejích očích totiž bylo něco... divokého, co mě mírně znervózňovalo.

„Omlouvám se za svého kolegu, slečno Blacková," promluvil jsem okamžitě, abych rozbil hutnou atmosféru. „Už se to nebude opakovat, že ne, Ernie?"

„Ne," hlesl upjatě, „nechal jsem se unést, Auroro, mrzí mě to."

Sotva znatelně trhla rameny na znamení, že jeho omluvu přijímá, rázným krokem nás oba obešla a vyrazila směrem k naší kanceláři.

Ernie se na mě zadíval pohledem, který jasně říkal: Vidíš, jak je příšerná?! Já ho ale jen odbyl mávnutím ruky. „Flora se o ni už postará, nás čeká další příjem. Za chvíli přivezou Pettigrewa, tak pojď připravit celu."

„Fajn, fajn... tak jdeme," povzdechl si a společně jsme vyrazili ubytovat dalšího vězně.