Přežil jsem Azkaban ✔

XXVII. Jiskra

Nikdy jsem nepatřil k mužům, kteří by si po večerních eskapádách v barech zvali ženy k sobě domů na jedinou noc. Upřednostňoval jsem pravidelná rande, kde jsem měl možnost navázat se svým protějškem vztah na intelektuální i emocionální úrovni. S Katie jsem strávili hodiny bloumáním po pozemcích a poznáváním jeden druhého, než jsem se vůbec osmělil políbit ji. S Penelopou nás pojily roky přátelství, stovky hodin strávené v knihovně a podobný pohled na život.

Netuším, co mě to najednou popadlo. Možná tu pomyslnou jiskru zažehla právě skutečnost, že Aurora se absolutně v ničem nepodobala mým předchozím známostem. Byla divoká, impulzivní, nepřemýšlela nad tím, co bude zítra, nebo za týden. Žila teď a tady. To já neuměl. Vždycky a za všech okolností jsem myslel na budoucnost.

Tu noc mě ale vůbec nezajímalo, co přinese ráno. Vnímal jsem jenom její nehty, bořící se do kůže na zádech tak akorát hluboko, aby po sobě nezanechaly stopy, ale pořád dost na to, aby způsobily příjemné mrazení po celé páteři. Z černých vlnitých vlasů jsem cítil něžnou květinovou vůni, která v jejím případě působila až téměř nepatřičně. A když jsem prsty zabloudil pod její tričko a nakonec ho odhodil kamsi do rohu místnosti, naskytl se mi pohled, jenž jsem ani v nejmenším nečekal.

Hluboké jizvy jí vedly od ramene k hrudníku, další přes levý bok a ta největší jí zabírala celou plochu od konce žeber, až po půlku stehna. Dokázal bych spočítat jednotlivé díry, které musela mít v těle. Vypadalo to skoro jako... otisk zubů. Jako kdyby ji něco obrovského chytilo do čelistí a vláčelo po zemi.

Zhluboka jsem se nadechl a vyhledal její oči. Nemohl jsem tomu uvěřit. Slyšel jsem o ní tolik různých věcí, ale tahle skutečnost se nikdy do médií nedostala. „To udělal... vlkodlak?"

„Žádný strachy, dneska není úplněk. Nepokoušu tě...moc," uchechtla se, aniž by stáhla ruce z mého pásku od kalhot. Zdála se s tím být naprosto v pohodě, jako kdyby šlo jenom o nějakou naprostou banalitu, třeba o zatrhnutý nehet. Můj váhavý výraz ji nikterak nerozhodil, jen se zapřela na lokti a druhou rukou mi ovinula kolem krku za který se přitáhla blíž, tělo na tělo, aby mi mohla zašeptat do ucha: „Šedohřbet si vzal kus mýho těla... já si za to vzala jeho smečku i život."

Přes záda mi přeběhl mráz a tentokrát to nejspíš nebylo ze vzrušení. Nebo možná trochu ano, nedokázal jsem to poznat. „Zabila jsi Šedohřbeta?" zopakoval jsem po ní tiše. Vzpomínal jsem si na jeho obrovské tělo, i na to, jak mě složil jako domeček z karet. Pak jsem se znovu podíval na ni, na to drobné děvče s ledově klidným výrazem v šedých očích a cítil... vlastně ani nevím, co jsem cítil. Obdiv, strach, možná dokonce i nesouhlas s chladem, jakým to dokázala říct.

„Jo a taky jsem připravila Yaxleyho o tu jeho perfektní árijskou tvářičku, protože se mi snažil bez svolení udělat to, co právě teď děláš ty. Slyšela jsem, že jste se neměli rádi, takže nemáš zač," ušklíbla se a já se mírně zamračil, načež se zcela na rovinu zeptala: „Mám zmizet?"

Něco ve mně ji chtělo poslat pryč, protože ta holka představovala téměř všechno, čemu jsem se celý život snažil vyhýbat. A přesto jsem ji místo odpovědi znovu hladově políbil a poslechl tak svoje živočišné já, o kterém jsem ani netušil, že se ve mně skrývá.

Usínal jsem nahý, zpocený a příjemně unavený.

Ráno mě probudil závan cigaretového kouře a sucho v ústech, způsobené nadmírou alkoholu. S námahou jsem se posadil a promnul si rozbolavělý krk. Vůbec jsem netušil, kde jsem k tomu přišel, ale nespíš na tom příliš nezáleželo. Moje ložnice stále vypadala jako po lítém boji. Obvykle pečlivě srovnaná a uklizená teď působila jako po výbuchu. Boty, oblečení, dvě skleničky, pohozená krabička od kondomů a kousek od ní i roztržený obal. No... alespoň vím, že jsem nezapomněl na své zodpovědné já.

Aurora k mému mírnému překvapení ještě nebyla pryč. Stála na skromném balkoně v mém tričku, které jí bylo do půlky stehen, předloktími se opírala o železné zábradlí a v ruce držela zapálenou cigaretu, ze které si občas potáhla. Zdála se být zabraná do vlastních myšlenek a já ji nechtěl rušit, takže jsem na sebe v tichosti natáhl spodní prádlo společně s kalhoty a vyrazil do kuchyně uvařit dvě kávy a připravit alespoň něco málo na zub.

Když jsem se vrátil zpět, Rory už seděla na mojí posteli a zrovna si oblékala mikinu. „Sorry, hned vypadnu, trochu jsem se tady zapomněla," poznamenala, během čehož se prsty pokoušela zkrotit rozcuchané vlasy.

„Kafe?" usmál jsem se a natáhl k ní ruku s kouřícím hrnkem.

„Tak za to bych vraždila," mrkla na mě hravě a vděčně ho sevřela mezi oběma dlaněmi.

„Máš hodně osobitý smysl pro humor," zavrtěl jsem pobaveně hlavou a přešel k pootevřenému oknu, které jsem se chystal zavřít, jelikož tudy proudil studený vzduch do místnosti. Na vnitřním parapetu seděl zeleno-zlatý zlatohlávek a protahoval si krovky. Opatrně jsem ho zvedl na prst a položil ho za okno, než jsem místnost dobře utěsnil.

„Díky. Většina lidí ho nazývá: 'Nejsi vtipná', takže to beru jako dost velký kompliment, nebo poměrně úspěšnej pokus o pochlebování," zasmála se.

„Co na to říct, za ty roky války jsem se musel naučit líbat zadek kdekomu," ušklíbl jsem se hořce a posadil se vedle ní na postel.

„Každej dělal jen to, co uměl a musel, Edwarde," podívala se na mě až překvapivě vážně. „Všichni se musíme naučit srovnat s tím, co jsme udělali, nebo naopak neudělali, tak to prostě je. Mrzí tě, že ses nezachoval jako hrdina? Mám pro tebe novinku – hrdinové často umíraj a jejich Merlinovy řády se posílaj rodinám. Kdo se dobrovolně rozhodne pro bezelstný hrdinství je idiot."

„Říká holka, co nám pomohla vyhrát válku."

„Naše drahá Rituš Holoubková je sice korunovaná kráva, ale v něčem má pravda. Já v tomhle příběhu nejsem hrdina, ale padouch s krví stovek nevinnejch na rukou. Neromantizuj si mě, Carmichaele. Já jen chtěla za každou cenu přežít."

Dlouho jsem ji mlčky sledoval a v hlavě si přebíral její slova. Bylo až zvláštně osvobozující slyšet tvrdou a ničím nepřikrášlenou pravdu. Myslím, že mi pomohla částečně sejmout tíhu vlastního svědomí, které bylo neustále přesvědčené, že jsem mohl a měl udělat mnohem víc. Možná byl čas konečně se přestat lynčovat za věci, které mě přesahovaly.

„Tak je to správně, drahoušku. Tvoje sladká nevinnost je okouzlující, tak si ji hýčkej," uculila se Aurora, lehce mě poplácala po tváři a zvedla se z postele. Sáhla do klokanky tmavé mikiny a vytáhla cigaretu, kterou si umístila za ucho. „Tak zase někdy v Azkabanu, tentokrát už snad s povolením."

S těmi slovy a hlasitým prásknutím zmizela.

Usmál jsem se a s roztaženýma rukama se po zádech vyvrátil zpátky do postele. Rozhodně jsem měl o čem přemýšlez.