Přežil jsem Azkaban ✔

X. Volba

V životě musí člověk volit poměrně často. Jedny volby jsou lehké, jiné těžké a některé téměř nemyslitelné. Jedné z nich jsem právě teď čelil. Ve skutečnosti to vlastně ani nebyla volba v pravém slova smyslu, protože jeden z výsledků byl naprosto nemyslitený, ačkoliv ten druhý za ním příliš nezaostával.

Buď jsem mohl zradit všechno, čemu jsem věřil, zavřít pusu na zámek a tím mlčky schvalovat hrůzy, které mohly v nastalých dnech a měsících přijít. Nebo jsem mohl zůstat pevný a nevzdat se svého přesvědčení. To by nicméně s největší pravděpodobností vedlo k mému, více či méně nápadnému, odstranění a jen sám Merlin ví, jestli by cenu za mou vzdorovitost nezaplatila i celá moje rodina.

Nebyl jsem žádný hrdina. Rozhodně jsem nechtěl sám stát proti celému světu a věřit, že všechno dobře dopadne. Obdivoval jsem takové činy, ale já sám jich očividně nebyl schopen; ne při myšlence na krutosti, které mohly být výsledkem takového rozhodnutí.

Celou noc mě mučily ty nejhorší vize, které jsem si byl schopen představit. Moje rodina umírala pořád a pořád dokola a já, zavřený v malé vlhké cele a neustále navštěvovaný mozkomory, jsem postupně víc a víc přicházel o rozum. Těch představ se nedalo zbavit, ani je jakkoliv vytěsnit. Byla mi zima. Třásl jsem se po celém těle. Strachem, zimou, nejsem si jistý. Čas od času jsem zaslechl vzdálený křik, nebo chrčivý nádech mozkomora, který zněl až děsivě blízko. Myslím, že mi stál na příkaz Yaxleyho přímo za dveřmi, jako příslib budoucnosti, která by mě čekala při špatné volbě.

Čas jako kdyby snad ani neutíkal. Ráno se zdálo být vzdálené stovky, možná tisíce hodin. Byli jsme tam jen já a moje obavy, společně pohlcení rotujícím nekonečnem. Bez cíle. Bez konce.

Když se pak se skřípěním otevřely dveře a do očí mi dopadlo pár paprsků světla, připadalo mi to jenom jako další sen. Vůbec se to nezdálo být skutečné. Teprve když do mě Yaxley šťouchnul špičkou drahé kožené boty a já byl nucen na něj zvednout pohled, jsem pochopil, že si přišel pro svou odpověď. Dokonce už ani znovu nepoložil otázku, jen na mě zíral a čekal.

Čekal minutu, dvě, tři. Nebo mi to tak možná jenom připadalo. Zřejmě jsem ale mlčel déle, než jsem měl. Očividně si mé ticho vyložil jako vzdor, protože se ušklíbl a otočil se k odchodu.

„Ne!" vykřikl jsem chraplavě. Nepoznával jsem dokonce ani svůj hlas. Byl jsem tu jednu jedinou noc a přitom mi připadalo, že jsem tu strávil minimálně měsíc. Tak strašné to místo bylo. Odkašlal jsem si a znovu zamumlal, tentokrát tišeji a pokorněji: „Ne, prosím. Nebudu dělat problémy."

„Kvůli čemu byste vlastně měl dělat problémy, pane Carmichaele?"

„Ničemu, pane Yaxley," zavrtěl jsem hlavou. „Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel. Při mé službě se nestalo vůbec nic zvláštního. Všechno je v nejmenším pořádku."

„Výborně." Yaxley se blýskl oslnivým úsměvem a až přehnaně přátelsky ke mně natáhl ruku s roztaženou dlaní. „Jsem rád, že tu odvádíte tak skvělou práci, chlapče. Promluvím s vaším nadřízeným, možná bych dokázal vyjednat menší... přidání. Co si o tom myslíte?"

„Byl bych vám... vděčný, pane," přikývl jsem a nechal se zvednout ze země. Corban mi dokonce několikrát rukou oprášil špinavý hábit a osobně mě vyvedl ven z cely.

Připadal jsem si naprosto odporně. Jako kdybych přijímal krvavý úplatek. Jako kdybych se připojil do podhoubí korupce, které prolézalo celým kouzelnickým světem. A nejspíš to tak i bylo.