Přežil jsem Azkaban ✔

XV. Helma

„Jak se dnes máte paní Cattermoleová?" Zaklepal jsem na jednu z cel a prostrčil skrz dvířka tác s jídlem. „Přidal jsem vám k obědu zázvorové sušenky a čerstvý chléb. Sám jsem je pekl. V krbu. Takže to nejspíš nebude jako z pekárny, ale snad vás to trochu potěší."

Dlouho bylo ticho. K uším mi doléhalo jenom sotva slyšitelné šramocení myší, které tu byly všudypřítomné. Možná bychom měli zvážit pořízení několika koček, třeba by pomohly.

„To jste vy, Eddie?" ozval se nakonec tenký chraplavý hlásek. Vůbec nepřipomínal její melodický tón řeči, jenž jsem si pamatoval. Azkaban už ji zřejmě pohltil a začal svlékat z její vlastní lidskosti.

Zhluboka jsem si povzdechl, když jsem zaslechl rezignaci v jejím hlase. Trápilo mě to, jenže jsem netušil, jak víc pomoci. Měl jsem svázané ruce a jediné, co jsem mohl nabídnout, byla chvilka společnosti a nepovedené sušenky. Nebylo to moc. „Ano, jsem to já," odpověděl jsem tiše. „Necítíte se dneska dobře, Mary?"

„Zažila jsem i lepší dny, jen co je pravda. Vaše společnost ale člověku vždycky zvedne náladu, chlapče. A co teprve zázvorové sušenky."

Zaslechl jsem v jejím hlase úsměv a ten donutil vytáhnout koutky výš i mě. „Ještě jste je ani neochutnala, snad potom nezměníte názor," zasmál jsem se tiše.

„Tak toho bych se nebála," ujistila mě. „Stačí mi, co ty sušenky symbolizují. Jste v tomhle temném vězení jako zářivý paprsek světla, Eddie. Nejsem jediná, kdo je rád, že vás tu máme. Děláte tu náš pobyt... snesitelnějším."

Odmlčel jsem se a nakonec se usadil na chladnou kamennou zem. Třpytivý havran, kterého se mi nedávno konečně zase podařilo vyčarovat, se spokojeně usadil na mém rameni a dělal mi němou společnost. Byl jsem ze slov paní Cattermoleové mírně v rozpacích. Nepřišel jsem si jako žádný zachránce a rozhodně ani jako paprsek světla. Připadal jsem si jako póvl a zbabělec. Nic víc.

„Nic jsem pro vás neudělal, Mary. Vy-víte-kdo je zpátky a já tu sedím a nic nedělám. Jen zavírám oči před tím, co se děje tam venku. To ze mě rozhodně nedělá dobrého člověka."

„Vy mladí jste na sebe tak tvrdí," povzdechla si a já zaslechl její hlas o něco blíž. Zřejmě se posadila na druhé straně dveří, takže nás dělilo jenom pár centimetrů tvrdého dřeva. „Všichni si myslíte, že musíte vykonat něco obrovského, aby se na vás společnost dívala jako na hrdiny. Všichni se srovnáváte s Harry Potterem. To není zdravé, drahoušku."

„A co jsem podle vás já udělal tak světoborného, že na sebe můžu být hrdý?"

„Pomáháš nám," odpověděla bez zaváhání. „Mě, Edwinovi z vedlejší cely a vsadím se, že i spoustě dalších, o kterých nic nevím."

„Přeháníte, Mary. Nic nedělám. Donesl jsem jen sušenky."

„Nezapomínáš na nás, povídáš si s námi, pomáháš nám vzpomínat na životy před tímhle neštěstím, takže nezapomínáme, proč bojovat. Nezavíráš oči před ničím, Edwarde, posloucháš mě? Tvoje největší devíza je laskavost. Nosíš ji jako zbroj do téhle nesmyslné války. Možná se ti zdá, že se nesoustředíš na všechno důležité, ale víš co? To je kvůli helmě, kterou potřebuješ na svou obranu. Hledí ti zužuje výhled. Jenže to není špatně. Díváš se přímo před sebe a soustředíš se na místa, kde můžeš něco opravdu změnit. To místo je zde. Ne za zdmi vězení, ale právě tady, s námi. Dáváš nám naději. A to rozhodně je něco, na co bys měl být hrdý, chlapče. Bojuješ přesně tam, kde jsi nejpotřebnější."

Opřel jsem si čelo o pokrčená kolena a na dlouhou dobu se odmlčel. Mary na mě nespěchala, nechtěla žádnou odpověď. Myslím, že řekla všechno, co říct chtěla, a já už si musel její slova přebrat po svém. Potřeboval jsem se smířit sám se sebou, ale musím přiznat, že její perspektiva mi pomohla nesoudit se tak přísně. Pomáhali jsme si navzájem, byli jsme v tom spolu. Já a všichni ti neprávem odsouzení, kteří se provinili pouze tím, komu se narodili.

„Eddie, drahoušku? Dáš pár sušenek i Edwinovi? Jistě by mu udělaly radost, nedávno mi vyprávěl, že mu žena doma často pekla."

Pousmál jsem se. „Jistě, paní Cattermoleová. Mám jich dost pro všechny. A až dojdou, rád přidělám. Ty další třeba budou zase o něco lepší."

„To jistě budou, chlapče, to jistě budou."