Přežil jsem Azkaban ✔

XXI. Načechraný

„Paní Cattermoleová? Mohl bych vás o něco požádat?" oslovil jsem tiše pevné dubové dveře, jako kdybych se snad bál, že mi odpoví místo vězeňkyně za nimi.

„O copak, drahoušku?" ozvala se Mary stejně tiše. Hlas měla mírně chraplavý, ale abych pravdu řekl, zněla mnohem, mnohem lépe než dřív. „Udělám, co bude v mých značně omezených silách."

„Potřeboval bych k vám umístit dalšího vězně, Mary. Nedostává se nám kapacit a jiné řešení neexistuje."

Mary se krátce odmlčela, zřejmě uvažovala nad významem mých slov. Nakonec si dovolila velmi nejistou otázku: „Koho byste ke mně chtěl dát, chlapče? Doufám, že nejde o žádného kriminálníka."

„Ne. Ne, toho se vůbec nemusíte bát. Provinila se jenom pokusem o emigraci. Je to moje velmi dobrá přítelkyně ze školy a rád bych, aby se tu necítila tak..."

„Ztracená?" doplnila za mě opatrně paní Cattermoleová. „Zoufalá? Vyděšená?"

„Ano," vydechl jsem, „to a mnohem víc. Vím, že sdílet tak malý prostor je velice osobní a nemusí to být příjemné, ale Penelopa je slušné děvče. Byl bych moc rád, kdybyste si ji vzala pod svá mateřská křídla."

„Pokud je důležitá pro vás, chlapče, nemám pochyb o tom, že to bude velice příjemná společnost. Ráda si zase s někým promluvím o obyčejných věcech. Bude to osvěžující."

Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Ačkoliv jsem ani jinou odpověď nečekal, stejně ve mně až doteď hlodal nejistý červíček, který se mi pokoušel do podvědomí zasít černé myšlenky. Naštěstí se tentokrát plet.

„Děkuji vám, Mary. Během dnešního dne vám do cely přidáme další postel a zkusím sehnat nějakou zástěnu, abyste měly alespoň částečný pocit soukromí."

Jak jsem slíbil, tak jsem udělal. Paní Cattermoleová nebyla jediná, jejíž ubikaci jsme ten den předělali. S Erniem jsme museli napnout všechny síly, abychom to zvládli. Ne každý byl tak chápavý jako Mary a ne s každým se dalo domluvit jako s rozumným člověkem. Valná většina z nich proti představě spolubydlícího silně protestovala. Ne snad, že by nestáli o společnost, ale měli strach, že to pro ně bude znamenat menší příděly jídla, méně vzduchu v cele, nebo už jim zkrátka kvůli dlouhé přítomnosti mozkomorů rozum nesloužil tak jako dřív. Nakonec se nám ale podařilo vyčlenit několik desítek nejméně problémových vězňů, ke kterým jsme měli v následujících dnech umístit další.

Vést chladnými chodbami Azkabanu své přátele nebylo vůbec příjemné. Viděl jsem jejich pohledy. Soudili mě a opovrhovali mnou, protože jsme stáli na opačné straně dveří od cely.

„Jak ses mohl tak zaprodat?" sykl Justin Finch-Flechley, když jsem ho vedl do ubikace k Edwinovi; relativně milému starci, jehož nit života se v posledních týdnech zdála být značně roztřepená. „Pomáháš tu zavírat mudlorozené, přitom jsi jeden z nich. Je mi z tebe zle! A to ani nemluvím o Erniem! Byl to můj nejlepší kamarád a stala se z něj taková sketa!"

Plivl mi pod nohy, ale já to nijak nereflektoval. Nevěděl jsem, jak se bránit, vnitřnosti se mi kroutily nevolností a já se zmohl na pouhé: „Omlouvám se. Oběd bude v poledne." Pak jsem za ním zavřel dveře. Ještě chvíli se za nimi ozývaly hlasité nadávky, které bych si za rámeček rozhodně nedal.

S hlubokým nádechem jsem si promnul oči a vyrazil zpátky ke kanceláři, kde už na mě čekala poslední z dnešní řady vězňů. Penelopa.

Byla bledá a pohublá, zřejmě za sebou neměla nejlehčí časy. Špinavě blond vlasy měla stažené do mastného drdolu a obličej i ruce poseté drobnými rankami. Její pohled byl nicméně jasný a pevný. Nevypadala, že má strach, ačkoliv to mohla být pouze přetvářka.

„Eddie," oslovila mě překvapivě měkce, žádnou nenávist jsem z jejího hlasu necítil. „Vypadáš dobře."

Pousmál jsem se. „Řekl bych, že tě rád vidím, Penny, ale nebyla by to pravda. Kéž by to tak bylo v jiné situaci."

Natáhla ke mně ruce spojené řetězy, chytil jsem je mezi jejími zápěstími a společně jsme pomalým krokem vyrazili do chodeb věznice. Byl to zvláštní pocit. Neměl jsem radost z toho, že ji tu teď vedu do její cely, ale na druhou stranu to znamenalo, že je živá. Byl to hořkosladký pocit.

„Myslím, že tohle si ani jeden z nás nevybral," pokrčila lehce rameny. „Svět teď není moc pěkné místo. Obzvlášť pro lidi jako jsme my. Aleia iacta est."

„Kostky jsou vrženy. Já vím. Prý tě chytili při emigraci. Mohli tě na hranicích zabít, Penny."

„A nebo jsem se mohla dostat přes a konečně se zhluboka nadechnout. Riskovala jsem a prohrála, to se stává. Chytili mě na letišti, už jsem byla skoro v letadle do Belgie. Percy mi z Evropy sehnal lístky na jiné jméno. A stejně mě našli. Někdo mě musel prodat a z toho je mi smutno nejvíc."

„Dneska nikdy nevíš, komu můžeš věřit," přikývl jsem. „Nejbezpečnější je mlčet."

„To už ale pak můžeš rovnou začít běhat po čtyřech," odvětila. Nejspíš měla pravdu, ale dřív než jsem stihl odpovědět, promluvila znovu. „Létá sem hodně sov?"

„Sov? Ne, proč by mělo?"

Nechápal jsem, kam tím směřovala, dokud jsem se nezadíval směrem, kterým mířil její pohled. Na parapetu mezi mřížemi seděla drobná sova. Byla ze silného větru celá načechraná a obrovskýma žlutýma očima zírala přímo na mě.

„Dej mi chvilku, prosím, může to být důležité," zamumlal jsem, pustil Penniny řetězy a přešel k sově, která okamžitě zahoukala a natáhla ke mně nohu. Už teď jsem se děsil, co se ve zprávě dočtu. Muselo jít o dopis z ministerstva, jelikož Vlaštovky nikdy neposílali sovy, ty se odchytávali.

Pergamen jsem rozbalil pomalu a opatrně, se zatajeným dechem. Bylo na něm naškrábaných jenom pár krátkých slov, ale já na ně hleděl jako na zjevení.

„Co tam stojí?" zeptala se Penelopa při pohledu na můj výraz.

„Pán zla je mrtvý. Vyhráli jsme," přečetl jsem nahlas a zvedl na ni oči.

Usmála se a mě konečně došel význam těch slov. 

Byl konec.