Klukovina

9 MICHAEL

Většina lidí protrpí kocovinu, vyspí se a pak jsou extrémně čilí. Zato Michael je nejspíš ojedinělý druh, protože den po kocovině běžně zažívá ukrutnou nechuť úplně ke všemu a ke všem. Ze všeho nejradši by odjel někam hodně daleko, ubytoval se na kraji města v neznámém hotelu a spal.

Je to jistá forma společenské únavy, tak tomu alespoň říká.

Drží talíř, zírá před sebe a už dobrých několik minut se nemůže rozhoupat, které ze tří jídel vybrat. Za ním mezitím narůstá fronta, ale nikdo si nestěžuje, alespoň ne nahlas. Kdo má rozum, ten nestojí o to, aby si ho Michael Cassidy všímal. Obzvlášť v tomhle stavu.

Teatrálně vzdychne a nabere těstoviny s rajčatovou omáčkou, která z nějakého důvodu smrdí jako papriky. K pití vybere chlazenou fantu a při placení si ji tiskne na čelo. Banánovému mléku se vyhne obloukem, z toho se mu akorát navaluje.

Jde ke stolu, spíš se tak šourá, a vezme místo vedle Rogera.

„Ani nevím, kdy jsem se v sobotu dostal domů. Byl jsem tak strašně zlitej," zašklebí se Roger okamžitě, jako kdyby si tohle všechno schovával, až budou všichni pohromadě. Ráno toho moc nestihli, protože Michael dorazil pět minut po zvonění.

„Vedli jsme tě," oznámí Zach klidně. „Aspoň teda myslím. To ti řekne Michael, ten byl nejstřízlivější."

Michael se zasměje, zatímco vidličkou rýpe do těstovin a preparuje z nich rajčata. Nebo hroudy protlaku. Neví přesně, co to vlastně je, ale jíst to rozhodně nebude. „No jasně. Já jsem byl tak v prdeli, že jsem odemykal dveře zahradního domku."

„To je tvoje superschopnost," ukáže na něj Pinky tužkou. A protože má Michael dneska mnohem méně energie než v jiné dny a moc se tím pádem nehýbe, zkouší jeho rychlou črtu. „Většinou docela normálně mluvíš a působíš střízlivě. A pak uděláš něco úplně debilního, třeba krok do bazénu."

„Šel jsem ožralej do bazénu jen jednou. Navíc mě zmátla ta plachta, vypadala jako zem."

„Máš štěstí, že ses neutopil," souhlasí Pinky soustředěně. Naznačí stínování vlasů a jeden pramen nechá kreslenému Michaelovi spadnout do obličeje.

„Svět má štěstí, že jsem se neutopil."

Roger na ně zamává hranolkou. „Ehm. Haló? Můžem se vrátit k tomu, jak moc ožralej jsem byl já? Mám si sundat kalhoty a vystrčit zadek, abyste mi věnovali pozornost?"

„Nepřijde vám," začne Zach potichu, „že tady někdo mluví?"

„Cha," udělá Roger. „To je tak přesný. Ty se pořád tváříš jako neviňátko a pak vytáhneš nějakou bombu a úplně člověka sundáš k zemi. Stylem: tohle je americkej fotbal, bejbe." Demonstrativně hodí hranolku do tatarky a opráší si ruce od soli. „Musím ale říct, že jsem se fakt bavil. Jako z toho, co si pamatuju, jedna z nejlepších akcí."

„Když to říkáš," odvětí Michael neurčitě.

„A tobě jsem včera psal, Michaele," pokračuje Roger a nakloní se přes stůl, aby viděl Pinkymu do skicáku. „Chtěli jsme prubnout to nový bistro na rohu."

„Já vím. Neměl jsem náladu, sorry."

Skoro celou neděli proválel u domácího kina. Hned po probuzení ho přepadla ukrutná žravka, – to za něj asi ještě pořád mluvil alkohol v krvi – a tak objednal nesmyslné množství italského jídla. Jenomže když dorazilo, zjistil, že se mu z těch různých vůní spíš navaluje. Nakonec se spokojil s vodou. Někdy okolo poledne zvládl přidat i grepový džus, ale to bylo jeho maximum, aspoň do večera, kdy snědl studené špagety s omáčkou z kešu.