Klukovina

32 GABRIEL

Někdo mu položil ruku na rameno. Gabriel spal ale klidně dál, příliš nevnímal, protože to docela určitě mohlo být jen součástí snu, nebo ho možná přišla zkontrolovat máma. A měl pocit, že spí minimálně celou věčnost, než se letmý dotek změnil v neodbytné zatřesení, které ho už trochu vytrhlo. Proto zamručel.

A pak mu někdo zakryl pusu. Někdo mu zakryl pusu, takže to znamenalo, že NĚKDO je u něj v pokoji a zakrývá mu pusu, nejspíš aby nekřičel – jiný důvod takhle narychlo Gabriela fakt nenapadl. Ale pokud byl někdo u něj v pokoji a zakrýval mu pusu, znamenalo to... Ne, Gabriel netušil, co to znamená, takže ho to samozřejmě šíleně vyděsilo. Otevřel oči, mžoural do tmy a ano, někdo u jeho postele vážně stál.

Gabriel by křičel, kdyby mohl. Což nemohl. NĚKDO mu držel pusu! A tak sebou alespoň vyděšeně cukl, vytřeštil oči a zkusil se odsunout co nejdál, než konečně trochu přivykl tmě a zjistil, že se ho nesnaží unést noční přízrak. Byl to jen školní bůh.

Nejspíš se přišel pomstít za tu motorku.

„Michaele?" vyhrkl okamžitě, sotva ho Michael pustil. „Co tady děláš? Stalo se něco?" Automaticky se rozhlédl po pokoji, jako kdyby na něj někde měla čekat katastrofa epických rozměrů. Když nic nenašel, pohlédl na mobil, který ležel na nočním stolku.

Byly dvě minuty po půlnoci.

Michael se pobaveně ušklíbl. Nejspíš mu ty otázky přišly nehorázně hloupé. „Co sis myslel? Jdu tě zabít za tu motorku. Doufám, že nestreamuješ. Nebude to moc hezkej pohled."

Gabrielův mozek se oproti tělu budil opožděně, takže mu teprve teď začínalo docházet, co se stalo dneska (vlastně už včera) odpoledne a že za ním Michael přišel v noci do pokoje. „Dáš mi to sežrat stejně jako před tvým barákem?" hádal a zkoušel zůstat vážný, ale ono to moc nešlo, protože...

Michael ho políbil. MICHAEL HO POLÍBIL! Takže být vážný a klidný a nad věcí nemohl, jelikož mu srdce z toho všeho šílelo a nechtělo toho nechat, i když mu mozek neustále a dost razantně rozkazoval, aby přestalo. Jenže jak? Jak se uklidnit, když k němu Michael předtím přiskočil, přirazil ho ke zdi, chytil za mikinu a políbil? Když ho během toho držel tak pevně, že chvílemi Gabriel netušil, která končetina patří komu? Když mu vzdychal do úst a probíral se jeho vlasy?

No? Jak měl být klidný a nezaujatý?

„Proč mám pocit, že zníš nadšeně?" zamumlal Michael a sedl si na kraj postele, aby ani ne za minutu ležel rozvalený, s polštářem za zády.

Gabriel pokrčil rameny. „To nevím," odpověděl potichu a koukal přitom na vzor povlečení. Barevné slony. Měl na povlečení barevné slony. A tak jim tím nejupřímnějším hlasem řekl: „Mrzí mě to." A samozřejmě nemluvil k nim, ale k Michaelovi, a samozřejmě nemluvil o polibku, ale o motorce.

Michael hlasitě vzdychl. „Jak tě to vůbec napadlo?"

Což byla otázka, která asi musela přijít, a Gabriel s ní počítal. Přesto nebylo jednoduché vysvětlit, co se mu honilo hlavou. „Měl jsem hrozný vztek," přiznal. „Chtěl jsem tě nějak vyprovokovat a tohle mi v tu chvíli přišlo jako nejlepší řešení. Asi vteřinu potom mi sice bylo jasné, že jsem to přehnal, ale už s tím nešlo nic dělat." A tak tam jen stál s klíčem v ruce, koukal na motorku a v hlavě mu začínaly naskakovat trochu vyděšené myšlenky. „Já vím, že to byla hloupost, dobře?" Pohlédl Michaelovi do očí. „Jen... Když jsi řekl, že se na mě nikdy nebudeš zlobit, měl jsem dojem, že ti musím dokázat opak. Nebo... Spíš jsem chtěl, aby ses na mě zlobil, protože ty se na mě můžeš zlobit. Dává to smysl? Nebo jsem to totálně přehnal a všechno zničil?"