Klukovina

28 GABRIEL

„Garrete, můžu s tebou na chvíli mluvit?"

Gabriel se automaticky otočil, i když podle hlasu už věděl, kdo za ním stojí. Vlastně by poznal po hlase všechny z Michaelovy party.

Zach mluvil potichu a rozvláčně, občas protahoval sykavky. Roger měl nejhlubší, trochu chraplavý hlas a Pinky znuděně polykal poslední slabiky, ale když chtěl, zněl rázně a úderně. Přesně jako teď.

„Jde o ten včerejšek?" zamumlal Gabriel a pohlédl Pinkymu do očí, ale hned nato přeskočil na štětce, které mu trčely z kapes kalhot.

„Jo, o ten taky. Tak trochu," přiznal Pinky a přešlápl. „Nezdržím tě dlouho."

Zcela upřímně byl Gabriel vážně překvapený, že za ním Pinky přišel, protože do této chvíle spolu sami nestrávili ani minutu. Vždycky jen v přítomnosti Michaela. Jinak byl Gabriel Pinkymu ukradený, maximálně výjimečně došlo na letmý pozdrav, když se míjeli na chodbě.

A i v tom pozdravu, který většinou doprovázel Pinkyho trochu křivý úsměv, bylo něco, co Gabriela znervózňovalo. Možná ale vyloženě nešlo o Pinkyho a jeho povahu, ale o to, čeho byl za poslední rok svědkem. Totiž... úplně každého Gabrielova ponížení.

A teď za ním jen tak přišel.

Gabriel rozhodil rukama. „Fajn, tak mluv," vybídl ho.

„Můžeme jít někam, kde nejsou lidi?" řekl Pinky a za celou dobu ani na vteřinu neuhnul pohledem. Možná jen trochu naklonil hlavu na stranu a nadzvedl tázavě obočí. A pořád měl ten svůj zvláštní výraz. „Třeba do A9?"

Samozřejmě vybral učebnu A9, ačkoliv byla až na druhém konci chodby, nejdál od skříněk. Šlo o výtvarku, kde to měl Pinky určitě nejraději. Navíc nehrozilo, že je někdo bude rušit, protože tam směli o přestávkách pouze studenti, kteří měli od učitele povolení.

Což teda Gabriel neměl.

Ale stejně je to asi jedno. Stejně na mě v té učebně čeká Roger a možná i Zach, aby mi dali přes držku, protože jsem se snažil vesrat do jejich party. A teď mi za Michaelovými zády musí vysvětlit, že jsem to přehnal.

Vlastně ho napadlo se přímo na tohle Pinkyho zeptat: Chceš, abych tam šel s tebou, protože tam na mě čekají ostatní? Jenže najednou šel chodbou, najednou stál u učebny, najednou vcházel dovnitř, a pokud nebyl Roger schovaný ve skříni, byla místnost prázdná.

Teda když nepočítal stovky výkresů a obrázků pověšených všude na stěnách.

Přesně věděl, která nástěnka patří Pinkymu. Jeho styl kreslení znal velmi dobře a navíc z několika obrázků na něj zíral Michaelův obličej. Taky Rogerův a Zachův, ale na ty Gabriel kašlal. Zajímaly ho jen ty s Michaelem, speciálně jeden z nich, který byl tak detailní a propracovaný, že působil skoro jako černobílá fotografie.

„Mám strašně rád smrad olejovek," pronesl Pinky a začal z kapes vytahovat štětce a házet je na stůl. „Ale otevřu okno, jestli chceš. Mně už to ani nepřijde."

Gabriel unaveně vzdychl. „Jestli mi hodláš vyhrožovat, abych si k vám příště v jídelně nesedal, tak nemusíš mít strach. To už fakt neudělám." Protože to byla úplná kravina. Jak ho mohlo napadnout sednout si jen tak ke skupině kluků, kteří ho rok šikanovali?

„Já jsem ti někdy vyhrožoval?" ukázal na sebe Pinky a vypadal upřímně překvapeně. Jako kdyby se zrovna teď viděli poprvé v životě a Pinky byl zároveň ten nejmilejší člověk na planetě.

Ale asi měl pravdu. Nikdy nevyhrožoval. „Tak o co teda jde?" chtěl vědět Gabriel a pevně chytil popruhy batohu, protože měl dojem, že se prostě potřebuje něčeho držet.