Klukovina

46 GABRIEL

Ráno Michaelovi dovezl těstoviny s kešu omáčkou, protože nemocniční jídlo mu – naprosto překvapivě – nechutnalo. Na puding, který dostal k snídani, koukal tak vyděšeně, že se nad ním Gabriel smiloval a odnesl si ho s sebou. Ve škole ho potom snědl a vlastně vůbec nebyl špatný. Taky to Michaelovi napsal, ale ten mu odpověděl zvracejícím smajlíkem.

Zato těstoviny s kešu omáčkou snědl téměř okamžitě a Gabriel snad poprvé v životě spatřil do té doby nevídaný úkaz, že Michael Cassidy něco doopravdy dojedl. Ne že ochutnal, ne že si dal pár soust, prostě v krabičce nezůstalo nic, ani jedna zapomenutá těstovina a zbytek omáčky dokonce slízl z vidličky.

Bylo to brutálně roztomilé a na Michaelovu otázku, proč na něj Gabriel tak kouká, jestli má jako něco na čele, Gabriel jen pokrčil rameny. Neřekl nic, ale usmíval se.

Nějakou dobu pak spolu řešili, jak moc se Michael hodlá celé dopoledne nudit a úplně každý návrh, který Gabriel nadhodil s tím, co by mohl dělat, Michael otráveně smetl a většinou měl naprosto nelogický argument. Takže na něj nakonec Gabriel vyjel, že si má pustit něco na Netflixu, klidně nějakou kravinu, která ho zabaví, ale že má být rád, že má zrovna tenhle pokoj, protože... Představ si, že bys třeba byl na pokoji s dalšími lidmi!

To zabralo. Michael odevzdaně vydechl a zapnul televizi, což mu ale nezabránilo si s Gabrielem v průběhu celého dopoledne psát.

Nakonec byl Gabriel přesvědčený, že dopoledne zvládl mnohem hůř než Michael. Neustále koukal na mobil a kontroloval čas, odpočítával, kolik hodin zbývá do konce vyučování, do chvíle, než bude moct vyrazit do nemocnice, do chvíle, než zase bude s Michaelem.

Dokonce mu dvouhodinovka matematiky přišla tak nekonečná, že si na kraj sešitu napsal odpočet a každou uplynulou minutu škrtal. Což by bylo super, kdyby se nezastavil čas a kvůli tomu neměl ještě větší depku. Dvakrát zívl tak, až se mu oči zalily slzami, a jednou klimbnul, hlava mu spadla dopředu a on sebou vyděšeně trhl.

Učitel si toho naštěstí nevšiml, protože zrovna psal na tabuli, ale Gabriel by byl možná raději, kdyby ho viděl a třeba ho vykázal ze třídy a on by se pak mohl projít na záchody a strčit hlavu pod studenou vodu.

Ale ne, nikdo si ho nevšiml, takže tam dál sedět, škrtal jednu minutu za druhou, až ho nakonec osud odměnil a učitel skončil hodinu dvě minuty před zvoněním. Gabriel si tak mohl odškrtnout na druhém seznamu, který měl napsaný v zápisníku, další políčko a už mu tam zbývala jen obědová pauza, fyzika a dějepis.

Což bylo pořád nanic. Hlavně ten oběd.

Napadlo ho, že by nešel, protože od chvíle, kdy křičel na Teddyho, už si k němu sedat nechodil, takže to většinou vypadalo tak, že stál uprostřed jídelny a rozhlížel se, než prostě našel místo, které bylo trochu dál od ostatních.

Jenže nejít znamenalo vzdát se, takže se nakonec odhodlal. Vystál řadu, z nabízených jídel vybral lasagne a zaplatil. Ke své nejméně oblíbené části, hledání místa, se však vůbec nedostal, protože než se stihl rozhlédnout, někdo přes celou jídelnu zvučným hlasem zahulákal: „Garrete! Pojď si sednout k nám."

Někdy měl Gabriel dojem, že svět má dost zvrácený smysl pro humor, nebo možná talent pro ironii, protože jak jinak brát, že na něj právě mával Roger a nabádal ho, aby šel za nimi? A Pinky měl nejspíš úplně stejný dojem jako Gabriel, jelikož na Rogera tázavě pohlédl. Jakože ses zbláznil pohledem, ale Roger na to reagoval pokrčením ramen, něco řekl a působil spíš nevinně a bezelstně, než že by plánoval nějakou super promyšlenou šikanu.