Klukovina

10 GABRIEL

před rokem

Od pěti ráno nemohl dospat. Neustále se převaloval, koukal na budík, zase se převaloval, zase koukal na budík... A byl otrávený, když mezi tím vším uběhly jen tři minuty.

Upřímně byl trochu nervózní. Přece jen měl nastoupit do školy, kde nikoho neznal. Letos o prázdninách se přestěhovali na druhou stranu města, do mnohem většího domu, a chodit na střední, kam nastoupili všichni jeho spolužáci ze základky, by pro něj znamenalo hodinu a půl dojíždění.

Vlastně mu to nevadilo. (Ta nová škola, dojíždění fakt nebylo nic pro něj.) Vždycky rád zkoušel nové věci, potkával nové lidi a... tak.

Jo, bude to v pohodě, usnesl se a společně s tím se převalil na pravý bok, protože na levém ležel už bezmála deset vteřin. A zrovna ve chvíli, kdy vzdychl a byl připravený k dalšímu převalu, mu konečně zazvonil budík.

Byl odhodlaný nad tím vším příliš nepřemýšlet, protože pak by mohlo dojít k tomu, že bude příliš nadšený a zároveň příliš nervózní, což by asi pro první den na střední škole nebyla ta správná kombinace. Takže naprosto v klidu, bez jakýchkoli emocí, vstal a ustlal postel, takže se osprchoval a vyčistil zuby, takže se oblékl a nakrmil rybičky. Takže vzal batoh, který už měl ze včerejška nachystaný, a sešel dolů na snídani. Všechno zvládl bez sebemenšího zaváhání a rozhodně by na něm nikdo nepoznal, jak rychle a divoce a nedočkavě mu bilo srdce.

Dole v kuchyni našel jen sedmiletého bráchu Maxe, který tak upřeně koukal na televizi, na pořad Ben 10, že nic a nikoho rozhodně nebral na vědomí. Zrovna kousl do toustového chleba a trocha džemu mu spadla na prostírání.

„Spadlo ti to," upozornil ho Gabriel, ale nejspíš naprosto zbytečně. „Kde je táta?" pokračoval raději a nalil si do hrnku s obrázkem 101 dalmatinů pořádnou dávku kakaa.

„V pracovně. Měl už nějakou práci. Nechoď pro něj. Třeba na nás zapomene a budeme celý den koukat na Bena 10!" zamrkal Max lišácky a schválně zvedl plastovou postavičku Čtyřhnáta a zamával s ní ve vzduchu.

Gabriel se na bráchu lítostivě usmál. I Max po prázdninách nastupoval do nové školy a neměl z toho zrovna dobrou náladu. Hlavně proto, že už nemohl sedět v lavici se svým nejlepším kamarádem. Jezdit s ním školním autobusem. Bydlet vedle něj. A každé ráno s ním běžet na zastávku, protože zapomněli na čas.

„Až skončí tenhle díl, tak to vypnem. Jo?" rozhodl Gabriel, ale stejně v další vteřině seděl vedle bráchy a společně s ním, Čtyřhnátem a Šedou hmotou napjatě sledoval telku a měl přitom od kakaa čokoládový knír.

***

Nechápal, že je tady. Že stojí před obrovskou čtyřpatrovou budovou s béžovou fasádou a sochou Edwarda Leara u hlavního vchodu. Byla to jedna z nejhezčích středních škol ve městě a taky nebylo zrovna lehké se na ni dostat. Ale teď byl Gabriel tady, stál přímo před ní a byl z toho úplně u vytržení.

Schválně přišel trochu dřív, aby stihl úplně v klidu najít svoji skříňku a ještě klidněji pak učebnu B3, ve které měl mít vůbec první třídní hodinu. Což se nakonec ukázalo jako velmi jednoduché, takže měl spoustu času projít si celou školu a najít ve čtvrtém patře kouzelný automat, ve kterém prodávaly ty vůbec nejlepší čokoládové lentilky.

Koupil rovnou troje a rozdělil se o ně se spolužákem, co seděl přes uličku. Stejně tak vedl zajímavou diskuzi o streamovacích platformách. Dívka, která s ním chodila na chemii, byla úplně mimo, když vyzdvihovala přednosti HBO Max, zatímco on byl fanoušek Amazon Prime.