Klukovina

36 GABRIEL

Michaelův pokoj byl na první pohled přesně takový, jak si ho Gabriel představoval. Ukazoval normálního kluka, co chodí na střední, má rád americký fotbal, není totální bordelář, ale zároveň chápe, že neustále skládat oblečení do skříně je prostě pruda, a všude po stole má rozházené učebnice a sešity do školy.

Tohle všechno byl pouze ten první pohled, druhý toho odhaloval mnohem víc. Tím vším Gabriel vážně nechtěl říct, že by Michael nebyl normální, jen...

Gabriel nejistě postával u postele a zíral na dveře od skříně, kde na ramínku visel dres s číslem 19 a velkým černým jménem CASSIDY na zádech. A pak přeskočil pohledem k nástěnce, na připíchnuté staré lístky z divadla. Přišel k nim blíž, přečetl si názvy jednotlivých představení a přemýšlel, na kterém Michael zrovna byl, když mu opilý Gabriel zavolal.

Michael Cassidy chodí do divadla. Nad tím se musel Gabriel pousmát, protože většina věci dávala na první pohled smysl. Dres, rukavice na motorku, značkové tričko přehozené přes židli, dva vítězné poháry, ocenění student roku, prázdná láhev od finské vodky postavená na polici mezi knihami, nebo velká manželská postel s tmavě modrými polštáři... Ale pak tu byly taky lístky do divadla, životopis Rickyho Gervaise a náramek přátelství, který ležel hned vedle notebooku. A tohle všechno ukazovalo Michaela zase v trochu jiném světle než jen jako arogantního a bohatého kapitána školního týmu.

Gabriel sebral náramek a potěžkal ho v dlani, než ho zase položil zpátky a vrátil se k posteli. Sedl si, ruce položil do klína a... čekal. Michael byl pořád dole v kuchyni, zatímco Gabriel se převlékl do tepláků a volného trička a připadal si trochu zvláštně.

Jakože by možná přece jen měl zase odejít. Michael ho tady možná vůbec nechce, ale ani za nic by ho neposlal pryč, protože se mezi nimi stalo tolik a... ruku na srdce, Gabriel přece moc dobře věděl, že Michael se k němu choval jinak než k ostatním, dovolil mu prakticky cokoli a hlavně ho nikdy a v ničem neodmítl.

Když Gabriel uslyšel na chodbě kroky, automaticky vstal. Vteřinu nato do pokoje vešel Michael s náručí plnou jídla. Hodil ho na postel a krabici s grepovým džusem postavil na noční stolek.

Vypadal přepadle (Michael, ne noční stolek a už vůbec ne grepový džus), ale to se asi dalo očekávat. Člověk nejspíš nehýří nadšením, když k němu domů přijde cizí máma a seřve ho. Gabriel sice nevěděl, co přesně máma řekla, nebo mnohem pravděpodobněji ječela, ale uměl si to živě představit a vážně ho to mrzelo. Kdyby jí dokázal zabránit, aby odjela, udělal by to. Jenže ona ho neposlouchala. Nechtěla slyšet, že Michael všechno odčinil, že od té chvíle udělal všechno správně a že ho Gabriel má rád.

Tohle jí řekl.

Mám ho rád. Jenže podle výrazu, který se jí objevil ve tváři, dala jasně najevo, že to pro ni nic neznamená.

Pak odjela a Michael Gabrielovi nebral telefon. A když se vrátila... Michael Gabrielovi nebral telefon. A teď to mezi nimi viselo jako něco téměř hmatatelného a Gabriel měl upřímně strach, že se tím všechno definitivně... posralo.

„Michaele?" řekl opatrně a hleděl přitom na kokosové sušenky, které ležely vedle čokoládových.

„No?"

„Chceš si o tom promluvit? O tom, co se stalo? Nebo spíš... O tom, co se děje?"

Michael pokrčil rameny. „Nevím," přiznal. Ruce schoval do kapes tepláků a očima těkal po místnosti, takže na okamžik působil ztraceně. „Jo," přikývl, ale následně zavrtěl hlavou. „Asi ne... Ne. Není o čem mluvit. Nevíme, jak to teď bude, jestli to tvoje máma bude chtít řešit a co udělá. Prostě asi nemá cenu to teď rozebírat. Stejně k ničemu nedojdeme, ne?"