Klukovina

8 GABRIEL

Do Michaela Cassidyho se zamiloval, když mu bylo pět. Ačkoliv v tom věku se tomu spíš dalo říkat fascinace nebo zalíbení. A taky obdiv, protože Gabriel Michaela od první chvíle obdivoval a chtěl být jako on.

To Michael ho hned první den ve školce naučil krkat abecedu. A poté házet žabky a plivat na terč a šermovat se s klacky. Michael vymyslel hru na hrdiny, takže běhali po hřišti a bojovali s neviditelnými příšerami. Michael odmítal sníst oběd a Gabriel to za něj dojídal, což mu následně vysloužilo titul nejlepšího kamaráda. Michael ho vždycky při poledním odpočinku probudil a šeptal mu do ucha vtipy, takže se pak společně hihňali, až jim učitelka zakázala spát vedle sebe.

A Michael byl ten, co jednou do školky přinesl dva pletené náramky. Jeden dal Gabrielovi a řekl, že jsou to náramky přátelství a že vždycky, i když jdou každý na jinou základku, budou spojeni a až se příště uvidí, znovu spojí své síly a konečně porazí Krále příšer.

Škoda jen, že když se spolu po těch letech vážně konečně potkali, Michael Gabriela nepoznal.

Škoda jen, že ty pocity časem nevymizely.

Proč se mi zdává zrovna o něm? Ze všech lidí na světě zrovna on? Jeho oči, jeho ruce, jeho doteky, jeho rty, jeho vůně, jeho pohled? Proč on a proč já? Proč on a proč zrovna já?

Gabriel prošel kolem knihkupectví, kde bylo ve výloze vystavených osm knih. Četl šest z nich.

O čem byly? Gabrieli, řekni mi, o čem byly?

Ne... Nepamatoval si. Ty, které četl, ani ty, které byly ve výloze vystavené, ačkoliv u nich právě stál. Ale zkoušel si vzpomenout, jelikož to bylo mnohem příjemnější než myslet na zimu. Protože ano, byla zima. I když se celkem často sprchoval studenou vodou a spával u otevřeného okna a prakticky nikdy mu nebývalo chladno, tak dneska... mrznul.

Otevřené okno.

Mysli na to, jak tě každé ráno budí ptáci. Jak dneska ráno projelo auto, a to tě vzbudilo. Jak jsi zatahoval závěsy. Jakou tvoje závěsy mají barvu? Kdy naposledy jsi seděl na parapetu a sledoval ulici?

Možná nikdy. Nedokázal si totiž vybavit, jestli v pokoji nějaké závěsy má.

Šel po ulici dál a málem vrazil do pouliční lampy. Jedna taková lampa byla i před jeho domem. Měla na sobě nálepku s citátem. Nalepil ji tam Max, když mu bylo pět, nebo šest.

Co je to za citát?

Gabriel na okamžik zavřel oči, pokrčil čelo, ale nedokázal si vzpomenout, přestože by to měl vědět. Měl, protože tu nálepku viděl tisíckrát a minimálně stokrát ji četl. Skoro každé ráno, když odcházel do školy. Byla modrá a byl na ni citát o... Sevřel ruce v pěst a společně s tím otevřel oči. Došlo mu, že jde po přechodu a že na semaforu pro chodce svítí červená. Ale asi nejelo žádné auto.

Jaké auto má tvůj otec? Čím jezdí? Je to...

Sedan? Ne, Gabriel automaticky zavrtěl hlavou, protože sedana měl otec předtím, když byli s Maxem ještě hodně malí. Ale teď to byl... Bez ohledu na to, jak strašně moc chtěl odpovědět, si nedokázal vybavit, co jim stojí před garáží.

Ani tu podělanou barvu.

Zato se mu do mysli pořád vkrádal ten divný pocit, že se něco stalo, něco vážného, děsivého, na co zoufale moc nechtěl, NESMĚL, myslet. Možná z toho pocitu vycházela všechna ta zima a třes a pot na čele.

Ale třeba ne, třeba za to mohlo mokro v rozkroku.

Vyšel v sousední ulici u domu s modrou fasádou, kde bydlela... Sakra, jak to mohl zapomenout? Chodil tam přece loni s Maxem, protože ta paní, určitě to byla starší žena, měla zvíře... Nějaké, něco... Na vteřinu zastavil, opřel se o plot a zkoušel dýchat. A zároveň nedýchat, protože každý nádech znamenal vzrůstající paniku.