Klukovina

39 MICHAEL

Pro ty tvoje krásný oči.

Pro ty nekrásnější oči na světě. Nikdy předtím netušil, že má zelená tolik odstínů. Tak pije vodku, aby si ji nepřipomínal – pije se zakloněnou hlavou a trocha mu vyteče koutkem úst. Strašně ho to rozesměje, vyprskne a skoro si nestačí zakrýt dlaní pusu.

Vlasy má zpocené a z toho, jak si je odhrnuje z čela a prohrabuje, mu trčí na všechny strany. „Ježiši, já chcípnu asi," řekne nahlas, ale přes hudbu ho nejspíš stejně nejde slyšet. Pořád se směje, cítí ten smích pod žebry, jak jím rezonuje, a jedna z mlhavých, alkoholem pokřivených myšlenek patří tomu, že se takhle nesmál už strašně dlouho. Bezstarostně, nezatíženě. A když má pocit, že na něj ty zelené oči koukají ze dna sklenice, tak je vypije.

Objedná další panáky pro sebe i pro Rogera, který se chechtá, až se prohýbá v pase. Posledních několik minut se baví tím, že sledují Pinkyho. Ten postává nedaleko a očividně flirtuje s jednou holkou.

„Vsadím se, že si od tebe nenechá napsat číslo na ruku," zakřičel mu Michael do ucha před třemi panáky.

Jsem Michaelův. Tuhle myšlenku setřásl docela rychle, během kolečka tequily, když se zakousnul do plátku limety. Bylo to obzvlášť kyselé.

No a teď s Rogerem čekají, jak celá situace dopadne, protože mají úplně všechen čas světa. Jako... přeběhnout přes fotbalové hřiště s míčem, zatímco ostatní hráči teprve nastupují. Vnímat čas zpomaleně. (Michael ten kus limety upustil na zem, aby názorně ukázal, jak zpomaleně myslí.)

Holka, k níž se upírá Pinkyho pozornost, je očividně taky trochu opilá, protože si vzápětí vykasá tričko, skoro až k pupíku, a dovolí Pinkymu, aby jí telefonní číslo napsal na břicho.

Michael s Rogerem znovu zařvou smíchy.

Všude jsou stroboskopická světla, blikají, kloužou jim po těle, disko koule, barevná světla, obrovské reflektory. Přitom jsou jednou nohou pořád ve tmě.

Michaelova pozornost se rozprostře. Už toho vypil tolik, že mu připadá, jako kdyby někdo obalil okolní svět průhlednou fólií, čímž ho jaksi rozostřil. Nebo! Jako kdyby na něj koukal skrze pravítko. To dělával jako malý kluk hodně často, že skládal průhledná a zelená pravítka za sebe a díval se, jestli se všechno změní.

Najednou ho přepadne silná lítost, že už tím malým klukem není.

Vrávorá na parket mezi lidi, kteří tancují. Ve vzduchu jsou cítit jejich parfémy, kouř z cigaret, tráva a taky pot.

I am a victim of you and your misery. I feel resentment in my blood, oh how the wounds are so deep.

Už je to deset dní, co s Gabrielem nemluvil. Dal mu náramek na tribunách. Měl za sebou vážně těžký den – nejdřív ta věc se Zachem (ta věc zabodnuté kudly v zádech), pak rozhovor v ředitelně a návštěva trenéra, který mu vážně foukal kouř do obličeje, což pochopitelně nebylo to nejhorší. Nebo to spíš nebylo ani zdaleka tak hrozné jako výrazy jeho spoluhráčů.

To Gabrielovi neřekl.

Theres nowhere to hide.

Kdo je ve skutečnosti křehký? Já, nebo on?

Michael se protlačí skoro až k místu, kde stojí DJ, ale už si nepamatuje, co svojí strastiplnou cestou od baru vlastně sledoval. Navíc zrovna začíná refrén, takže se nechá strhnout. Chce zapomenout, zapomenout, zapomenout. Skáče spolu s ostatními a po chvíli pochytí i text, který začne s čím dál větším zalíbením opakovat. Nakonec křičí tak nahlas, až ho z toho bolí hlasivky.