Klukovina

12 GABRIEL

Když otevřel oči, viděl, že je s ním v pokoji táta. Ten tam byl poslední dny pořád. Ze začátku jen nehybně seděl a koukal do prázdna, což Gabriela vždycky hrozně vytočilo. Ale asi těžko po tom všem mohl říct přestaň tak blbě čumět a dělej něco.

Ne, Gabriel se musel usmát a na otázku, jak se cítí, odpovědět dobře.

Mám se dobře. Ležím v nemocnici s obvazy na rukou, podřezal jsem si žíly, ale je mi do háje naprosto perfektně.

Naštěstí poslední dny už táta sem tam zapnul televizi a bez zvuku koukal na tenis, nebo listoval časopisem, a dokonce si přinesl křížovky, ale ty zatím ležely na Gabrielově nočním stolku a nikdo si jich nevšímal. Ale možná, že otec čekal, že je bude luštit Gabriel. Že v rukách udrží propisku a bude mít náladu na vyplňování debilních tajenek.

Na druhou stranu proč by na to neměl mít náladu? Cítil se přece fajn.

Dnes měl táta na klíně rozevřené noviny, ale vůbec jim nevěnoval pozornost, protože v televizi hrál zrovna Diego Schwartzman, což byl jeho favorit. Občas sykl, když tenisák spadl do autu, a jednou se dokonce plácl do čela, protože Diego ztratil set.

Gabriel by nejraději předstíral, že dál spí, jen aby s tátou nemusel mluvit, ale zároveň měl pekelnou žízeň, a tak se natáhl pro sklenici. Sotva prostěradlo zašustilo, táta se na něj otočil a hned nato vstal. Noviny se snesly k zemi, ale on to nejspíš vůbec nepostřehl a rovnou na ně stoupl, když přispěchal k posteli.

„Jak se cítíš?" zeptal se okamžitě. Zněl mile, úplně vždycky zněl mile, až to bylo nesmyslně otravné.

Gabriel zrovna pil a pil schválně co nejdéle, aby v duchu stihl napočítat do deseti a nevyštěkl, že má všeho... „Dobře," odpověděl a položil sklenici na stůl. Pořád se mu dost třásly ruce a měl dojem, že v nich už nikdy nebude mít cit, ale dnes to zvládl, aniž by se polil, což byl přece jen pokrok.

Nejprve uhladil peřinu, prostě jen aby to vypadalo, že má co na práci, a teprve poté vzhlédl.

Otec vypadal TAK unaveně. Měl kruhy pod očima a úplně mastné vlasy. Taky byl neoholený, a přestože mu většinou ležérní zanedbanost slušela, tentokrát připomínal spíš bezdomovce, co se vloupal do nemocničního pokoje.

„Nemusíš tady být od rána do večera," podotkl Gabriel, i když moc dobře věděl, že to stejně nemá smysl, protože otec byl v tomhle neoblomný a vždycky odpovídal stejně.

„To je v pohodě. Já tady chci být."

Gabriel semkl rty pevně k sobě a přikývl. Zase měl chuť řvát. Nebo být alespoň jízlivý a sarkastický. Nedejbože upřímný. Co by dal za obyčejnou krutou upřímnost? Ale mohl se otci podívat do očí a říct: jenže já tě tady nechci? Ne. Jistě že ne.

„Volala máma a ptala se na tebe," pronesl zničehonic táta a přešlápl. Bylo na něm vidět, jak je nesvůj, ale tohle mu Gabriel asi nemohl zazlívat. Celá ta situace byla tak strašně na hovno, že z toho všichni museli být trochu nesví.

Nebo dost v prdeli.

A všechno to byla Gabrielova vina.

„Jak se má Max?" vydechl Gabriel, přestože ho to ve skutečnosti vůbec nezajímalo. Nechtěl vědět, jestli je brácha v pohodě. Jestli se v noci zase probudil s křikem, protože ve snech všude kolem sebe viděl krev. Nechtěl vědět, že se v osmi letech začal znovu počůrávat a máma ho musela vzít k terapeutovi.

Ježiši, všechno z toho mu bylo ukradené! Anebo taky ne, ale kdyby si to přiznal, tak by byl v ještě mnohem větším svrabu.

„Je to... lepší," usmál se táta, ale stejně bylo jeho zaváhání jasně slyšet. „Co kdybychom si zahráli karty?" navrhl a společně s tím vytáhl ze zásuvky nočního stolku balíček karet. Musel je nejspíš koupit dole v suvenýrech, protože Gabriel upřímně pochyboval, že by zavolal mámě, aby mu donesla do nemocnice karty.