Klukovina

2 GABRIEL

Nebyl vždycky takový.

Od pěti ráno mu bylo špatně a nedokázal spát, ale zkoušel to ignorovat, protože s tím stejně nemohl nic dělat. Ležel s pohledem upřeným ke stropu a čekal, až zazvoní budík. Začínalo svítat a v pokoji bylo stále větší světlo a taky stíny na stropě, ale budík pořád nezvonil, takže ještě nemohlo být půl sedmé.

Gabriel věděl, že to přijde, jen netušil za jak dlouho, ale i tak si stihl minimálně dvacetkrát říct, že o nic nejde.

O nic nejde, o nic nejde, o nic nejde. Tak určitě, o nic nejde. Je to jen první den školy, o nic nejde. Hlavně klid!

Jasně, mohl otočit hlavu a kouknout na mobil, ale... To by musel otočit hlavu a kouknout na mobil.

A tak čekal. Mezitím se rozhodl, nebo to možná vyčetl v nějaké motivační knize a teď mu to jen vyskočilo v mysli, fungovat na autopilota. Až zazvoní budík, prostě všechny ty věci udělá bez přemýšlení, což je něco, co celý loňský školní rok trénoval, tím pádem by to nemělo být nic složitého.

Nemělo a stejně v tom bylo něco tak vyčerpávajícího, že by Gabriel nejraději vyhodil mobil z okna a celý zbytek dne proležel v posteli. Jenže sotva ho ta myšlenka napadla, spustil se na mobilu budík.

Gabriel přepnul na autopilota. Takže vstal a ustlal postel, takže se osprchoval a vyčistil zuby, takže se oblékl a nakrmil rybičky. Takže vzal batoh, naházel do něj nové, nepopsané sešity a sešel dolů na snídani. Všechno to proběhlo ve zvláštním, nejasném oparu, a zpětně si skoro nic z toho nepamatoval. Nějak podobně měl v plánu přežít i zbytek dne. Snadné jako facka.

Facky jsou na hovno, ale když člověk dostane facku, může se bránit. Nevím, jestli existuje pravidlo – facka za facku – ale rozhodně by to bylo ospravedlnitelné. Ne snad? Jenže pak jsou taky ještě pohlavky nebo popleskání po tváři. Nemyslím, že je ještě něco víc ponižujícího. Takové to, když k vám někdo přijde, dá vám letmý pohlavek, který vás jen šmírne o vlasy, a pak ho zajímá, jaký máte den.

– Jaký máš den, Garrete? Víš, že ti vzadu na hlavě stojí vlasy? –

V kuchyni hrála malá televize, kterou si většinou pouštěla máma během vaření, a osmiletý Max sledoval animované Avengers Assemble s takovým zaujetím, že vůbec neslyšel Gabriela přicházet. Držel přitom hrnek, ale byl tak fascinovaný, že ho měl nakřivo.

„Kape ti to na stůl," ukázal Gabriel na skvrny od kakaa. Vytáhl svůj oblíbený hrnek s obrázkem 101 dalmatinů, který měl od dětství, a začal si do něj vařit kafe. „Kde je máma?"

Max pokrčil rameny. Pořád ještě měl na sobě pyžamo a vlasy mu trčely na všechny strany, přesto to ale vypadalo, že je vzhůru už docela dlouho. „Možná ještě spí. Nebuď ji, zase mi vypne televizi a řekne, že se musím chystat do školy."

To byla pravda. Kdyby ji Gabriel vzbudil, docela určitě by vypnula televizi a řekla, že musí do školy. Raději proto sebral misku, nasypal do ní cereálie, zalil je mlékem a posadil se vedle Maxe. Společně pak s plastovými postavičkami Hulka a Thora koukali na telku a Gabriel rozhodl, že nechá dnešní ráno osudu. Buď se máma vzbudí sama a vyžene ho do školy, anebo tady prosedí celé dopoledne a zmešká první školní den.

Nechat to osudu byla jedna z jeho dalších strategií, kterou měl z nočního vysílání rádia Věštec, kde podobné fráze padaly často. Jenže v jeho případě byl osud vždycky tak trochu zrádná mrcha. Máma totiž ještě před půl osmou vešla do kuchyně, vypnula televizi a oba je poslala do školy.

***

Nechápal, že je zpátky. Že zase stojí tady, před obrovskou čtyřpatrovou budovou s béžovou fasádou a sochou Edwarda Leara před hlavním vchodem. A přitom to bylo jako včera, když odtud odcházel a cítil nesmírnou úlevu, že ho čekají dva měsíce prázdnin.