Klukovina

22 GABRIEL

Snědl tolik kyselých rybiček, smažených chipsů, slaných preclíků, cucavých bonbónů a karamelových tyčinek, že mu jízda na motorce neudělala zrovna nejlíp. Proto byl taky rád, když ho Michael vysadil před domem, Gabriel mu vrátil helmu a bundu, došlo na trochu (dost) rozpačité ahoj a mohl jít k sobě do pokoje, padnout na postel a umř... Ne, takhle se teď u nich doma zásadně nemluvilo. Takže padnout na postel a spát.

Spánek byl pro tuto chvíli nejlepší nápad, protože usnul někdy v polovině třetího dílu Indiana Jonese, což mohlo být kolem páté ráno. A vstávali v deset, takže... Jo, vstávali, jakože oni dva. Michael a Gabriel. Celou noc totiž strávili spolu v posteli, i když každý na své straně a mezi sebou měli obaly od čokolád a tyčinek. Přesto první věc, kterou Gabriel viděl, když ráno otevřel oči, byly blond vlasy na polštáři.

Vlastně... celý včerejšek – škola, Michael, motorka, koncert, filmový maraton – mu teď připadal téměř neskutečný. Stalo se to vůbec?

Vážně jsem před ním včera tancoval a zpíval?

Nakonec nedokázal usnout, i když měl pocit, že mu z únavy třeští hlava a pálí oči. A tak jen ležel na posteli a poslouchal písničky, které zazněly na koncertu.

Zrovna hrála jedna z jeho oblíbených, Some Kind of Heaven, když mu v mysli vyskočila vzpomínka, jak se na Michaela otočil, jen aby zkontroloval, jestli tam pořád je, a jejich pohledy se střetly a Gabriel měl v tu chvíli neuvěřitelnou chuť říct mu díky, žes mě sem vzal.

Možná proto, že byl tak zabraný do myšlenek a vzpomínek, přeslechl klepání na dveře.

Stále je nezavíral. Nechával je vždy pootevřené, takže když šel někdo směrem ke schodům, mohl vidět přímo na postel.

„Gabrieli, spíš?" nakoukla máma dovnitř a ostřížím zrakem zkontrolovala celý pokoj.

Gabriel poposedl a zavrtěl hlavou. „Ne," dodal, ačkoli docela zbytečně, protože máma přece musela vidět, že je vzhůru.

„Můžu dál?" zeptala se a trochu pootevřela dveře, takže už stála na půl cesty. Bylo to vlastně úplně poprvé od chvíle, kdy přijel z nemocnici, co chtěla vejít k němu do pokoje. Nezdálo se však, že by z toho byla vyloženě nervózní, spíš působila opatrně.

„Jasně," přikývl Gabriel.

„Donesla jsem ti trochu nudlí s vývarem."

Gabriel počkal, dokud mu nepoložila misku na noční stolek, a teprve potom řekl: „Dík. Ale jen abys věděla, tak nemám kocovinu. Jsem jen nevyspaný." Když máma povytáhla překvapeně obočí, pokračoval: „Koukali jsme skoro celou noc na telku. Dávali Indiana Jonese, chápeš. To jsem nemohl jenom tak jít spát."

Máma se usmála. Chvíli pak váhavě stála na místě, než si sedla na kraj postele. Rukou uhladila prostěradlo. „Ty a ten tvůj kamarád?"

Nikdy dřív by ho nenapadlo mluvit o Michaelovi jako o kamarádovi, ale od chvíle, co se tak Michael jeho mámě představil, jako Gabrielův kamarád ze školy, už bylo skoro nemožné tohle označení změnit. A zcela upřímně žádné jiné označení, které by dokázalo popsat vztah mezi nimi, nejspíš ani neexistovalo. „Jo, já a Michael," potvrdil Gabriel.

„Je moc hezký," podotkla máma opatrně.

„Ne, to teda není," odsekl okamžitě Gabriel a založil ruce na hrudi.

„Ale jo, je. Sice jsem ho viděla jen jednou, ale ty jeho velké, modré oči... Ty se nedají zapomenout," ušklíbla se a bylo v tom něco tak normálního, že tím Gabriela upřímně rozesmála.