Klukovina

26 GABRIEL

Nebyl největší čtenář pod sluncem, pravděpodobně nebyl největší čtenář ani na škole, ve třídě, vlastně ani doma (to byl táta), ale během prváku se celkem rozečetl. Bylo mnohem lepší sedět ve třídě a číst než sedět ve třídě a čumět do blba. A připadat tak ostatním ještě divnější. Takhle byl prostě samotář, co furt čte.

Naučil se balit si knihy do novin, tak aby nikdo netušil, co čte, protože... Když se člověku někdo neustále směje, je pak těžké stát si za čímkoli, co má rád. A všechno, snad každý titul, v Gabrielově hlavě vedl k posměškům.

Ty čteš horory, Garrete? Copak tvůj život bez Michaela není sám o sobě horor? Ty čteš detektivku? Plánuješ snad něco a hledáš inspiraci? Román? Vážně, Garrete? Představuješ si, jak se do tebe Michael zamiluje a utečete spolu?

Taky chodíval oblečený v nevýrazných barvách, většinou černé nebo tmavě šedé, protože ty na chodbě prostě nejdou tolik vidět. Jednou si vzal svetr, který měl trochu světlejší barvu, a hned měl kolem ramen Michaelovu ruku a poslouchal narážky, jak se dneska vyfikl, nejspíš, docela určitě, aby se někomu, komu asi, líbil.

Už sis dneska nad Michaelem pohonil, Garrete?

Kromě toho taky schovával sluchátka do batohu, protože by všechny určitě hrozně zajímalo, co poslouchá. Nechodil o přestávkách na záchod – už nikdy nechtěl strávit dvě hodiny zatarasený v kabince, protože haha, je to hrozná sranda. Takže i když se mu hodně chtělo, prostě počkal alespoň do půlky hodiny a poté doufal, že ho učitelé pustí. Někdy pustili. Někdy řekli: Před chvílí skočila přestávka, to jste nemohl jít o ní? Nebo: Za chvíli začne přestávka, to už vydržíte.

Nechodil do jídelny, nenosil po chodbách žádné pití, aby mu neskončilo v klíně, nezvedal oči od země, aby nevznikla představa, že si snad přeje, aby si ho všímali... A tak dál a dál. Seznam věcí, kterými se ve škole řídil, byl nesmírně dlouhý a komplikovaný a vyčerpávající, ale Gabriel ho vždycky považoval za nutný.

Teď však chtěl žít jinak. Rozhodl se žít jinak, a ačkoli měl pořád strach, vlastně docela velký, byl rozhodnutý všechno postupně odbourat.

První den, co přišel do školy, na sobě neměl černou mikinu. Vzal si modrošedou bez kapuce, stejně jako dnes. A včera měl tmavě červenou. Na záchod už chodil jen o přestávkách, ačkoliv kabince s počmáranými dveřmi se pořád z nějakého důvodu vyhýbal. Dnes přišel s knížkou bez obalu, chvíli ji dokonce četl na chodbě, když společně se spolužáky čekal, až je učitel pustí do počítačové učebny, a co považoval za velký úspěch... Nezíral jen do země. Jo, občas zvedl zrak a sledoval lidi, kteří chodili kolem něj, a zjistil, že je to vlastně úplně v pohodě, protože ho většinou ignorovali.

Což mohl očekávat. Nebo ne? Všichni nejspíš měli za to, že... patřil Michaelovi, takže málokdo s ním chtěl mít něco společného. Teď se situace sice změnila, ale možná si toho ani nevšimli. Za celou dobu, co se do školy vrátil, s ním nikdo nemluvil. Nikdo to ani nezkusil. Až do dneška.

Gabriel zrovna procházel chodbou ve druhém patře a mířil k učebně B6, když za sebou uslyšel kroky. „Gabe?" zavolal na něj někdo, takže se automaticky otočil.

Zmateně zamrkal na kudrnatého kluka, na kterého si nevzpomněl... už docela dlouho. Hlavně proto, že se snažil vytěsnit z paměti, při jaké příležitosti se viděli naposledy. „Teddy?" řekl překvapeně.

„Ahoj! Už jsi prý od ledna zpátky ve škole. Já jsem tady dneska poprvé. Chytil jsem o prázdninách úplně šílenou angínu a myslela jsem, že snad umřu. Jakože asi si za to můžu sám, protože jsme na Silvestra koukali na ohňostroj a máma mi sice řekla, že si mám jít pro bundu, ale víš, jak to je. Prostě jsem mávl rukou, že to zvládnu." Teddy zakroutil hlavou, nejspíš sám nad sebou, a poté přešlápl. Vypadalo to, že přemýšlí. „Jak... Jak se máš?"