Klukovina

20 GABRIEL

Tak zatím, Gabrieli.

Už dávno zazvonilo, ale Gabriel do třídy nijak nespěchal. Dokonce se na chvíli zastavil i u automatu, koupil dva sáčky čokoládových lentilek a teprve poté zamířil do učebny D3, kde měl mít hodinu chemie.

Všichni učitelé věděli, že má dnes přijít, stejně jako věděli, že chyběl tři měsíce, protože byl dlouhodobě nemocný. Jestli slyšeli, co se stalo na osudné párty, možná si budou stejně jako většina studentů ve škole myslet, že se zhroutil a byl nějakou dobu v léčebně.

Roger vlastně nebyl daleko od pravdy, když se ho ptal, jestli se mu nerozplizl mozek.

Ale Gabrielovi to zase tolik nevadilo. Svým způsobem to vážně byla pravda. Po té párty se zhroutil a ano, musel se léčit, dokonce bral antidepresiva a měl hromadu vyšetření a terapeutických sezení. Jen za tím zhroucením bylo trochu víc, což už ale nikdo netušil.

Dlouhodobě nemocný znělo líp, než hráblo mu a podřezal si zápěstí.

Celou pravdu ve škole vlastně věděl jen jeden jediný člověk.

Sotva Gabriel vešel do třídy, všechny páry očí k němu vzhlédly. Určitě si většina spolužáků myslela, že už ho nikdy neuvidí, že raději změní školu, aby nemusel předstoupit před lidi, před kterými se... A ano, takový plán vážně byl. Nikdy se nevrátit.

Ve skutečnosti Michaelovi nelhal. Jeden z důvodů, proč nepřestoupil na jinou školu, byl, že ho teď rodiče neustále pozorovali. Nikdy jim neřekl pravý důvod, proč udělal, co udělal, takže teď bylo každé jeho rozhodnutí, slovo, reakce, odpověď nebo názor podrobováno velmi důkladné analýze.

Chceš jít na novou školu? To znamená, že se na té staré něco stalo? Stalo se něco na té párty? Něco, co jsi nám neřekl?

A tak dál a tak dál.

Ale možná by zvládl vymyslet důvěryhodnou lež, kterou by nakonec máma akceptovala, a možná by žádnou lež ani vymýšlet nemusel, prostě by řekl, že chce začít od začátku, vážně, nic jiného za tím není. Jenže to by znamenalo... No jo, existoval i druhý důvod, proč nechtěl měnit školu, i když tím pádem bude muset snášet pohledy od spolužáků a nejspíš mu dřív nebo později někdo předhodí děsně legrační vtip o čůrání.

A ten důvod mu právě řekl: „Tak zatím, Gabrieli."

Netušil, co čekat, až se znovu uvidí, a dokonce na to zkoušel příliš nemyslet. Třeba když ráno vstával a balil si věci do batohu. Nebo když sešel od kuchyně, pil kafe z hrnku se 101 dalmatiny a koukal s Maxem na televizi. Když pak vycházel z domu, kolem lampy s nálepkou, směrem k autobusu. A už vůbec nemyslel, když stál před čtyřpatrovou budovou hned vedle sochy Edwarda Leara.

Jednou, nebo pětkrát, ho napadlo, že tím Michaela možná naštve, protože mu slíbil, že se do školy nevrátí. Chtěl po něm sex, odpustil mu a řekl, že je to naposledy, co se vidí, aby si pak po třech měsících jen tak přišel do školy a... A nic. Vlastně nic. Ať už jeho návrat znamenal cokoliv, po Michaelovi Cassidym nic nepožadoval.

Jen měl strach, co bude, až se znovu uvidí.

V hloubi duše věřil, že už to mezi nimi nebude stejné. Že už si Michael nedovolí ho ponižovat, brát kolem ramen, smát se a rozkazovat. Ale přesto existovala i malá možnost, že se všechno velmi rychle vrátí do starých kolejí. Třeba mezi ostatními Michael neumí být jiný než povýšený, zlomyslný a podlý. V takovém případě byl Gabriel ovšem připravený situaci okamžitě přehodnotit a už se sem nevrátit.