Klukovina

14 GABRIEL

Pod fialovou oblohou. Když jedou na bílých koních.

Bílí koně.

Gabriel měl najednou pocit, že je ta písnička strašně nahlas, že mu z ní praskne hlava bolestí. A i když sluchátka nasraně strhl, stejně mu pořád rezonovala v uších.

Koukl na dveře, které Michael nejspíš naprosto automaticky zavřel, a vylezl z postele, aby je zase otevřel, protože jinak by máma...

Michael Cassidy mu zavřel dveře. Michael Cassidy byl u něj v pokoji, mluvil s ním a pak odešel a zavřel za sebou dveře.

Gabriel zastavil na místě, kde předtím Michael stál.

Jeho mozek ty informace nedokázal vstřebat, protože pro něj vždycky existovaly dva světy. Ten školní, do kterého Michael neodmyslitelně patřil, a domov, což bylo jediné místo, obzvlášť tento pokoj, kde si Gabriel úplně vždycky připadal v bezpečí.

Jenže to teď bylo nejspíš pryč, protože Michael si jen tak přišel, jen tak mu vrazil do pokoje a vůbec mu nevadilo, že tím ty dva světy prolnul. Ale proč to Gabriela vlastně překvapovalo? Michael si přece dělal, co chtěl, a nezajímalo ho, jestli jsou s tím ostatní v pohodě.

A Gabriel nebyl. Do háje kurva nebyl!

Nadechl se, ale stejně měl pocit, že se mu vzduch nedostává do plic.

Jak to sakra věděl? Jak mohl sakra vědět, že... Michael Cassidy byl u mě v pokoji!

Leknutím nadskočil, když se zničehonic rozrazily dveře a máma vtrhla do pokoje. „Říkala jsem...," vyhrkla, ale když si všimla, že Gabriel stojí uprostřed místnosti, starostlivě si ho přeměřila: „Je všechno v pořádku?"

„Jak to věděl? Jak to, že zrovna on ví, co se stalo?" vydechl Gabriel. „Tys ho pustila dovnitř?"

Máma vypadala těmi otázkami zaskočená. „Je to problém?"

Gabriel cítil, jak to v něm vře, a měl co dělat, aby na mámu nevykřikl, že mu na tři otázky odpověděla taky otázkou, což je dle něho naprostá debilita! Ale říct mámě, že udělala něco debilního, se rovnalo...

... sebevraždě. Vážně, Gabrieli? Budeš o tom dál vtipkovat?

„Ne, nevím. Asi ne. Nechtěl jsem, aby to věděl někdo ze školy," odvětil nakonec a sedl na postel. Znamenalo to, že když to věděl on, věděli to i Roger a Pinky a Zach? Věděl to nakonec úplně každý? Michael sice tvrdil, že to nikomu neřekl, ani to neplánuje, ale do háje, jak by mohl, po tom všem, Cassidymu vůbec věřit?

Máma zůstala stát ve dveřích. Gabriel si toho všiml už dřív, ale teprve teď mu postupně docházelo, že od chvíle, co byl zpátky doma, do pokoje ještě nevkročila. „Říkal, že jeho máma pracuje v nemocnici. A že jste kamarádi," pověděla klidně. Jako kdyby tomu snad věřila.

Teda Michaelova máma asi v nemocnici pracovala, tomu klidně věřit mohla, ale že by Gabriel kamarádil s... s ním?

„Není to tak?" pokračovala a vypadala... Napjatě? Zvědavě? To byla další věc, které si na ní Gabriel všiml. Neustále z něj docela nenápadnými způsoby zkoušela tahat informace. O čemkoli. A to z jediného důvodu. Nedokázala se totiž sebrat a říct na rovinu: Proč ses chtěl zabít?

A na něco takového nejspíš neexistovala odpověď, která by ji dokázala uspokojit. Logicky. Co by taky měl říct?

Ve škole mě šikanovali. Vlastně... ten kluk, co tady byl, tak to je on. Ten, co za tím vším stál. Proč jsem to nikomu neřekl? Řekl, dokonce i tobě. Při jedné z těch idiotských rodinných večeří jsem si stěžoval, že jsem ve škole úplně nezapadl, že je tam jeden kluk, co si ze mě dělá srandu. A tys jen mávla rukou, že jsem hodnej a přátelskej a určitě to bude v pohodě. Protože až mě ostatní poznají, budou vědět, že jsem super. Jo, protože takhle přesně to chodí.