Klukovina

27 MICHAEL

Pustí ledovou vodu a opláchne si obličej. Ve rtu mu nepříjemně tepe a celá pravá tvář hoří, jako kdyby měl horečku.

Vytahuje papírové ubrousky, jeden za druhým, a ruce se mu nepatrně třesou, za což může doznívající adrenalin. Vztek ho opustil prakticky okamžitě, ještě než došel na záchody. S každým dalším krokem byl klidnější. A nijak o tom nepřemýšlí, zatím ještě ne. Prostě se to stalo, ujely mu nervy, rozbil přede všemi Rogerovi držku, ačkoli, při pohledu na svůj vlastní obličej... Nedá se říct, že by vyhrál.

Všechny ubrousky zmačká, vytvoří z nich velký chuchvalec a nechá ho nasáknout vodou. Opatrně si tím otře ret a vydrbe krev, která mu zůstala na bradě. Taky chvíli zírá na tričko, které už asi nikdy nikdo nevypere.

V zrcadle se odráží nápisy na záchodových dveřích. V celé škole snad není ani jeden jediný hajzl, co by zůstal nepočmáraný. Cassidy je bůh. To Roger napsal na jeden z nich. Roger, který se k němu nachomýtnul hned v prváku na náboru do týmu amerického fotbalu a vůbec se nepokoušel zakrývat obdiv. Máš skvělou techniku, určitě z tebe bude quaterback!

Michael hodí ubrousky do koše a zkusí si upravit rozhárané vlasy. Je jen otázka času, než pro něj přijde učitelka a odvede ho do ředitelny, aby si vyslechnul hromadu rádoby poučných keců o tom, že se ve škole nemá prát, jak je to nepřístojné, obzvlášť od studenta roku. Ale ředitel po několika minutách odvede řeč k dědkovi, zeptá se na jeho zdraví, jak se mu daří, jak se daří mámě, a dokonce na Michaela mrkne, aby mu dal najevo, že i když si ve své funkci nemůže odpustit kázání, sám má pro podobné prohřešky pochopení. Kluci jsou zkrátka kluci, musí se nějak vybít.

Znovu si opláchne obličej a vrhne pohled k oknu, kterým do místnosti proudí příjemný studený vzduch.

Co kdybych odtud prostě vypadnul?

Jenomže sotva mu ta myšlenka proletí hlavou, dveře se rozrazí a dovnitř vklopýtá Roger.

Když spatří Michaela, zůstane stát na místě a zírá na něj. Taky přitom trochu krčí čelo, jako kdyby zvažoval, co dál, a rukou si zpola zakrývá obličej. Hlavně nos, ze kterého mu pořád crčí krev.

Michael se zlehka opře zády o umyvadlo.

Roger vejde dovnitř a zavře za sebou.

„Vypadáš hrozně," řekne Michael klidně.

„Ty taky," přikývne Roger pomalu. Rozejde se k vedlejšímu umyvadlu, pustí vodu a začne si otírat krev. Chvíli jenom stojí, zaklání hlavu a drží si kořen nosu. Má ho pořádně opuchlý a čelist se mu barví do fialova. „Do prdele, bolí to jak ďas."

„Nojo," souhlasí Michael neurčitě. Neví, co s rukama, tak zbůhdarma vytahuje další a další ubrousky, muchlá je a hází do koše.

Pak oba dlouho mlčí.

„To bylo kvůli Garretovi," řekne Roger. Možná všechno rozklíčoval až teď, přitom to bylo jasné od první chvíle.

„Hm."

„Proč?!"

Michael pokrčí rameny a kouká na Rogera v zrcadle. „Mám svoje důvody. A nechci, abys je nějak zpochybňoval." Vzdychne. „Varoval jsem tě, dokonce několikrát. Už se do něj nebudeš navážet."

Roger otevře pusu, pak ji zase zavře, a to ještě dvakrát zopakuje. Mezitím si stačí znovu otřít nos. Když promluví, zmůže se jenom na další proč. Zní ale pořádně nasupeně.

„Protože jsem to řekl! Nelíbí se mi, že vůbec chceš, abych to rozváděl. To ti tak rve žíly, že máš nechat Garreta na pokoji?"

Znovu chvíli mlčí, oba ve své vlastní hlavě. Roger působí rezignovaně, nejspíš stačil za tak krátkou dobu vychladnout. To mají společné, on a Michael. Z nuly na sto během vteřiny, ale naopak to platí taky. „Ne. Nerve mi to žíly, jen to nechápu. Ale dobře, je to tvoje věc, nech si to klidně pro sebe. Jenom... To seš prostě celej ty. Tak to bude, protože Michael Cassidy chce."