Klukovina

ROZLOUČENÍ S KLUKOVINOU

Loučení s Michaelem a Gabrielem, ale rozhodně neříkáme, že se loučíme navždycky.

Poprvé jsme přemýšlely, jestli je vůbec nutné psát ROZLOUČENÍ, když stejně všechno vyžvaníme v podcastu. Jenže úplně každý příběh rozloučení má a nám by přišlo líto, že Klukovina ne a navíc nám došlo, že třeba někdo podcast poslouchat nechce, ale článek by si přečetl. Takže... jsme ho nakonec přece jen sepsaly.

KLÁŘINO ROZLOUČENÍ

Klukovina byla od první chvíle můj naprosto srdcový projekt. Během jednoho večera, jedné jediné chvíle, jsem se do něj nepředstavitelně zamilovala a tahle zamilovanost už nikdy nepřešla. Kvůli tomuhle příběhu jsem byla ochotná všechno ostatní odsunout a věnovat se jen jemu. Což se nakonec i stalo.

Ale na úplném začátku byl jeden pozdní večer, kdy Eva přišla do ložnice a jen tak mimochodem se zeptala: „Tvůj kluk musí narychlo utéct z domu. Proč?" A tím začala dlouhá noční hra, kdy jsme vymýšlely další a další situace a ta druhá musela narychlo vymýšlet, co by udělala.

A pak přišla ta chvíle.

Já chtěla vědět, jak by Evin kluk vzal, kdyby zjistil, že se kvůli němu někdo zabil.

A co kdyby se jen zkusil zabít a přežil?

Eva věděla okamžitě, že její kluk by žádal o odpuštění, ale... Co všechno by pro to byl ochotný udělat?

Po tomhle už nebylo cesty zpátky. Vznikl Michael a Gabriel – dva kluci, kteří se úplnou náhodou jmenují po andělech (fakt jsme to nenaplánovaly, ta jména jsme si vybraly nezávazně na sobě a teprve potom si je řekly).

8. 12. 2020 máme na Messengeru zprávu:

Michael Cassidy a Gabriel Garret.

Takže někdy ten den to všechno začalo.

Psaní Klukoviny bylo intenzivní a krásné, ale taky strašně rychlé. Když si vzpomenu na Pátou minutu, kdy jsme s příběhem žily přes dva roky, je najednou zvláštní, že teď příběhy píšeme mnohem rychleji a jsou s námi kratší dobu. Už na podzim 2021 byla Klukovina dopsaná, zkontrolovaná a začala vycházet na stránkách.

Jestli si něco pamatuju, tak vaření phó a těstovin, koukání do noci na filmy, čokoládové lentilky, Hurts, školní chodby, vymýšlení příchutí k palačinkám, streamování za sklem akvárka a především Michaela, nádherného pihovatého kluka, který si lásku musel pořádně zasloužit. A i když ze začátku nebyl jedním z nejoblíbenějších kluků, to ani náhodou, já věděla, že si ho nakonec všichni oblíbí, protože jeho nejde nemilovat.

Od chvíle, co za námi přišel do hotelového pokoje a řekl, že to bude hezké. A potom už napořád, protože vždycky dělal všechno pro to, abychom já a Gabriel (dobře, tak hlavně Gabriel) byli šťastní. Zavezl nás na koncert a pak s námi jedl sladkosti v posteli a koukal na Indiana Jonese. Převlékl se za ženu a předstíral, že je naše manželka. Vzal nás na kafe, mluvil o budoucnosti a měl o nás takový strach. Hystericky nás líbal. Žárlil a trápil se. Cítil tolik viny a bolesti.

Každý kluk, kterého napíšeme má v mém srdci svoje místo, ale Michael je prostě od první chvíle výjimečný a já na něj budu vždycky vzpomínat, přestože nemá rád koriandr, COŽ ABSOLUTNĚ NECHÁPU. (Je to vlastně ten nejvybíravější kluk vůbec, že?)

Myslím, že Gabriel si nemohl přát nikoho lepšího, koho by měl po svém boku. Michael ho totiž vždycky bude podporovat a doprovázet a... Aha, zase se z toho stala oslava Michaela, i když už jsem chtěla psát o Gabrielovi. 😀