Klukovina

43 MICHAEL

Kuchyň je tak čistá, že by se dalo jíst z podlahy. Paní na úklid se včera musela opravdu činit, zatímco byl ve škole. Anebo se nečinila vůbec a kuchyň vypadá dobře z toho důvodu, že v ní už dlouho nikdo nevařil.

Michael tomu věnuje celou jednu myšlenku. Sedí u jídelního stolu a nohy má natažené na protější židli, zatímco popíjí grepový fresh. Přitom sleduje sporák a kávovar a french press a vázu se sušenými květinami a list, který proletí za oknem...

Poslední dny si připadá jako prázdná schránka a o víkendech je to ještě horší. Proč asi. O víkendech nehrozí, že by potkal Gabriela.

Není si jistý, co přesně tyhle pocity znamenají, ještě je pro sebe nerozklíčoval. Jestli to vážně může být jistá forma zamilovanosti, anebo jestli mu prostě jenom pocit viny rozežírá mozek, ve kterém tím pádem dochází k nečekaným chemickým reakcím.

Mobil mu zavibruje v kapse, ale on se ani nenamáhá podívat, kdo píše. Může to být buď Pinky, nebo Roger, případně oba. Píšou mu nezvykle často, jako kdyby se snad domluvili, že na něj musí průběžně dohlížet. Pinky na Michaela od té exkurze – od chvíle, kdy Michael tak jako připustil, že ano, možná trochu žárlí – civí ještě zkoumavěji než předtím.

Anebo píše trenér, který rozesílá výhrůžné zprávy pokaždé, když kluky čeká velký zápas, aby jim připomněl, že nemají v žádném případě chodit pozdě. Obzvlášť kapitán, pane Cassidy. Ten by měl stepovat u šaten nejlíp tři hodiny předem.

Michael nahlas, trochu teatrálně vzdychne.

Na ten pitomý mobil se nepodívá. Je si téměř na sto procent jistý (téměř, protože zbavit se naděje není jednoduché, to už pochopil), že mu nenapsal Gabriel, což samo o sobě stačí, aby to nechal být. Přitom o jeho zprávy střídavě stojí a pak zase nestojí. Nemůže si vybrat.

Začne škrabat nehtem etiketu na freshi, dokud kreslený grep, který ukazuje zdvižený palec, neroztrhne vejpůl. S jistým zadostiučiněným ho zmuchlá a hodí na stůl. Pak na židli sjede o trochu níž. Je schoulený ve své Burberry mikině uprostřed čisté kuchyně a čeká, až se čas přehoupne.

Když vejde máma, skoro ji ani nezaregistruje.

„Dobré ráno." Její úsměv značí posun od chladné zdvořilosti. Dokonce se letmo dotkne Michaelových vlasů, jako kdyby váhala, jestli ho pohladit. Pak pohlédne na jeho nohy natažené na protější židli a on je nesundá.

„Dobré."

Máma si zkouší dopnout hodinky, což se jí nedaří, tak k němu v němé prosbě natáhne ruku. Takhle zblízka voní a on si konečně všimne, že je nalíčená a hezky upravená. Takže jde asi do města. Možná do práce. Michael nemá energii ohlédnout se a zkontrolovat rozpis směn na lednici.

Poslušně dopne hodinky. „Sluší ti to."

„Díky."

Rozhostí se mezi nimi ticho, přerušované tím, jak máma vytahuje hrneček, sype kávová zrna a zapíná kávovar. „Co máš dneska v plánu?" pronese po chvíli. Zády se opírá o linku. „Myslela jsem teď, dopoledne. Vím, že pak máte zápas."

„Netuším. Možná se půjdu projet."

„Michaele..." Je na ní vidět, že těžko hledá slova. Ale vlastně to dává smysl. Asi mu nemůže jen tak říct: Poslední dobou jsi takový divný. Nestalo se něco? Samozřejmě krom toho, že jsi šikanoval Gabriela, který si kvůli tobě rozříznul žíly s takovým zaujetím, jako kdyby krájel máslo.

„No?" zeptá se Michael a zvedne k ní pohled. Džus položí na stůl. A vůbec poprvé ho napadne, jestli mu vlastně chutná, když je tak hořký. Třeba celou dobu pije něco, co mu připadá hnusné. Nebylo by to legrační?