Klukovina

25 MICHAEL

Poprvé se probudí okolo třetí a chvíli mu trvá, než si uvědomí, že je ve svém pokoji.

Sen ještě úplně nezmizel, rezonuje v něm. Někam spolu šli, on a Gabriel, podél potoka, který připomínal dlouhou vinoucí se těstovinu. Pak se sen překlopil a oni seděli v autě, mluvili spolu. Gabriel působil napjatě, pohazoval si s míčem na americký fotbal a nakonec se do něj zakousl – ukázalo se, že jde o dort. A Michael byl v rozpacích. Řekl: Mám rád, když mi to někdo dělá pusou.

No jo, řekl v tom debilním snu přesně tohle, takže teď dlouho leží a zírá do zdi. Je rozpačitý, pobavený, vzrušený a nesmírně unavený. Pořád dokola si přehrává, co před pár hodinami s Gabrielem jeden druhému řekli a přijde mu, že to byl vlastně taky sen. Nebo že se to odehrálo v úplně jiném čase.

Podruhé se probere okolo páté, trhnutím, a v pokoji je horko. Tak vyleze a otevře okno, aby dovnitř pustil studený vzduch. Dlouho hledí do potemnělé zahrady směrem k altánu. Prstem kreslí na parapet neviditelné výjevy. Po chvíli mu přijde, že už má dost prázdnou hlavu na to, aby znovu usnul, tak se vrátí do postele a přitáhne si peřinu k bradě. Slyší ševelení větru a klidně zavře oči.

Potřetí se probudí o deset minut později, což ho při pohledu na displej telefonu vyvede z míry, protože si připadá překvapivě čilý. A nějak podvědomě cítí, že už znovu neusne a ani se o to nechce pokoušet. Zabouchne okno, vyjde z pokoje a zamíří rovnou do obýváku. Myslí na to, co bude dělat. Jestli si pustí film, nebo se půjde projet na motorce, v autě... To zpropadené auto, které způsobilo, že byli s Gabrielem tak sdílní.

Copak se ti ani trochu neulevilo?

Michael zvedne ruku k hrudníku a mimoděk se promne na místě, kde tuší srdce. Možná to je pozůstatek tréninku, kdy se s jedním z hráčů srazil tak prudce, až měl pocit, že si zpřelámal několik žeber. A možná to je strach, že řekl příliš.

Naštěstí nemá čas o tom přemýšlet – těžko říct, k čemu by se v tuhle brzkou hodinu dobral – protože sotva vejde do kuchyně, padne mu pohled na mámu, která leží na gauči. Je zpola zachumlaná do deky a jedna noha jí legračně trčí ven, možná měla před usnutím nakročeno z místnosti. Michael se ušklíbne a opatrně jí z ruky vydoluje knihu. Je to cestopis o Austrálii, což ho překvapí, protože máma většinou nečte nic jiného než karty pacientů a lékařské knihy. Na kulturu a cestování místo nezbývá.

Položí knihu na stůl a potichu vytáhne žaluzie v okně nad kuchyňskou linkou. Venku se začíná rozednívat a mraky jsou šedé a těžké, jako kdyby mělo začít co nevidět chumelit. Což se nestane.

„Ty už jsi vzhůru?"

Michael sebou při zvuku mámina hlasu trochu trhne. „Jo."

Máma se vymotá z deky a mne si lýtko, nejspíš si ho přeležela. Potom vstane a mátožně zamíří k Michaelovi. Prohrábne mu vlasy. „Jak sis užil divadlo?"

Divadlo.

Jak na to jenom mohl zapomenout?! Odjel, aniž by dědkovi nechal nějakou zprávu, třeba jenom krátkou esemesku, anebo vzkaz v šatně. A potom seděl s Gabrielem v autě, stavoval se kvůli němu na benzínce, jedli spolu bagetu a dědek dost možná dlouho čekal před divadlem a byl rudý vzteky. Očividně ale nevolal mámě, aby si na Michaela postěžoval, což bylo přinejmenším zvláštní. Michael měl vždycky pocit, že je ten typ.

Ten, kterého všichni Michaelové štvou, protože je považuje za sobecké a nevychované, se špatně uvázanou kravatou.

Ale nebonzoval. Takže to možná přejde a bude dělat, že nic. Nebo čeká na tu správnou chvíli.