Tetování

6. kapitola

Changkyunův pohled

Ležel jsem na posteli a díval se do stropu. Vážně se mi tohle muselo stát? Co jsem si ale mohl myslet? Nikdy se mi nestalo nic takhle skvělýho. A pokud jo, tak se zase hned něco strašně pokazilo. Co jsem si od toho mohl slibovat? Vlastně si za všechno můžu sám. Mělo mi dojít hned, že se se mnou chce jen vyspat. Že nic víc mezi námi nebude.

Popotáhl jsem a setřel si slzy, které mi stékaly ke spánkům. Slzy ničemu nepomůžou. Kdybych nebyl blbej, tak se s ním nevyspím a všechno by bylo v pohodě. Aspoň jsem teď zjistil, jaký je. Že nemá cenu nad ním přemýšlet a snít, protože to je hajzl, který se s lidmi jen vyspí a nic víc.

Ale...bylo to hezký. Svými dlaněmi jsem si přikryl obličej a trhaně se nadechl. Na to nesmíš myslet! Musíš na to zapomenout! Na všechno zapomenout! 

Zvedl jsem se a došel do koupelny. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a zadíval se na sebe do zrcadla. Zamaskoval jsem si kruhy pod očima a vyčistil si zuby. Došel jsem se do kuchyně nasnídat, než jsem vyrazil do školy. Dal jsem si do uší sluchátka, abych přestal nad vším přemýšlet. Hlavně nad Jooheonem.

Naštvaně jsem se podíval na oblohu, když začalo pršet. Povzdechl jsem si, nasadil si kapuci a zrychlil krok. Po pár minutách jsem konečně seděl v učebně. Stáhl jsem si kapuci a prohrábl si vlasy. Nasadil jsem si brýle, které jsem měl celou dobu v kapse. Zamračil jsem se a zase si je sundal, protože byly zapatlaný. Vyčistil jsem si je rukávem a nasadil si je znova. Spokojeně jsem kývnul hlavou, když jsem je dobře očistil. Vytáhl jsem si skripta a položil si je na stůl.

,,Ahoj." pozdravil mě Kihyun, když si sedl vedle mě. Kývl jsem hlavou na pozdrav a položil si hlavu na stůl. 

,,Ale no ták. Snad furt nemyslíš na Jooheona. Prostě to je kretén. Nech ho bejt a najdi si někoho lepšího."  řekl Kihyun a podepřel si bradu rukou. S povzdechem jsem se narovnal.

,,Já jsem naštvaný na sebe, že jsem takovej blbec. A nemluv o něm prosím. Snažím se dělat, že se nic nestalo." Kihyun na znamení míru zvedl ruce.

,,Pokud si myslíš, že ti to pomůže. Ale zkusil sis s ním vůbec promluvit?" zeptal se. Naštvaně jsem se na něj podíval.

,,Já vím, že o panu J nechceš mluvit, ale třeba by to pomohlo." řekl Kihyun, když si pokládal skripta na stůl.

,,Ničemu by to nepomohlo. A už se o tom nehodlám bavit." zavrčel jsem na něj a odvrátil od něj zrak. Mrkáním jsem se snažil zahnat slzy. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil.

,,Děje se něco, Kyunie? Vypadáš vytočeně." ozval se z druhé strany Minhyuk. Před očima se mi objevila vzpomínka z TÉ noci.

,,Kyunie, kdes celou tu dobu byl?" zeptal se mě Jooheon, zatímco mě líbal na krku. Usmál jsem se, když mě jeho ruce začaly hladit po bokách.

,,Proč se ptáš?" zeptal jsem se a prohrábl mu vlasy. Dech se nám už zklidnil. Měli bychom se jít umýt, ale neřešili jsme to.

,,Protože seš skvělej." zamumlal a chytil mě pod stehny. Zaklonil jsem hlavu a zavzdychal, když do mě Jooheon podruhé zasunul.

 Naštvaně jsem se na něj otočil. 

,,No tak jsem naštvanej, no! To je toho! Můžete mi už dát konečně pokoj?! Chci mít aspoň chvíli klid!" vyhrkl jsem. Minhyuk na mě nechápavě zíral.

,,Promiň. Chtěl jsem ti jen pomoct." zamumlal tiše. Schoval jsem si obličej do dlaní a zhluboka se nadechl.

,,Ne. Promiň. Já...dneska mi není úplně dobře." řekl jsem, když jsem se na něj podíval. Minhyuk s chápavým úsměvem přikývl.

Po přednášce jsem rychle vyšel ze školy a namířil si to domů. Ani jsem nečekal na Kihyuna. Stejně dneska musel po škole hned do práce. 

Doma jsem odhodil tašku a lehl si do postele. Sundal jsem si brýle a položil je na noční stolek. Vážně jsem kvůli Jooheonovi vystartoval na Kihyuna a na Minhyunka? Kvůli někomu, kdo mě jen využil? Zachoval jsem se k nim fakt hnusně. Aspoň Minhyukovi jsem se omluvil. Musím se pak Kihyunovi omluvit. A taky bych si potřeboval s někým popovídat. S někým, kdo nebude Jooheona vůbec řešit. 

Vytáhl jsem si z kapsy mobil a najel na kontakty. S úsměvem jsem začal prozvánět osobu, o které vím, že mě vždycky dokázala utěšit.

,,Ahoj, zlatíčko, tebe jsem dlouho neslyšela. Jak se máš?" vyhrkla babička. Její hlas mě hned donutil se pořádně usmát.

,,Ahoj, babi, docela to jde. Mohl...mohl bych k tobě jít na pár dní?" zeptal jsem se. 

,,Samozřejmě, že ano. Musí ti být smutno v tom bytě, viď? A přijedeš už dneska? Udělala bych něco dobrého k obědu. Byl by teda trošku dýl, ale než přijedeš, tak bych ho mohla stihnout." řekla babča.

,,Jo. Přijel bych dneska. Ale s obědem si nemusíš dělat starosti. Něco bych si koupil." řekl jsem. Slyšel jsem, jak nesouhlasně mlaskla.

,,To teda ne. Přece tě nenechám si kupovat nějakou bagetu. Radši ani nechci vědět, co do toho dávaj. Není na domácí stravu. A nebo to FCK. S holkama jsme chtěly ochutnat, co těm mladejm na tom chutná. To je tak drahý! Ne. Naobědváš se u mě. Za jak dlouho přijedeš?" Se zasmáním jsem se podíval na hodiny.

,,To se jmenuje KFC, ale to je jedno. Přijel bych za asi tak hodinu, hodinu a půl." odpověděl jsem.

,,Dobře. Tak já jdu vařit. Těším se na tebe. Pa." rozloučila se se mnou babča a zavěsila. Mobil jsem si schoval do kapsy od kalhot a zvedl se. Ze skříně jsem si vyndal cestovní tašku a začal si balit věci. 

Po asi čtvrt hodině jsem měl sbalený všechny věci. Sedl jsem si na postel a podíval se na autobus, v kolik jede. 

,,Pokud sebou hejbnu, tak bych ho mohl stihnout." zamumlal jsem si sám pro sebe. Mělo mi to jet za deset minut. Zvedl jsem se, sebral tašku a vyšel do předsíně. Oblékl jsem si bundu, nazul boty a přehodil si tašku přes rameno. Vyšel jsem z bytu, zamkl ho a vyrazil ke schodům. Byl jsem skoro u zastávky, když jsem si všiml přijíždějícího autobusu. Rozeběhl jsem se, abych ho stihl. Nastoupil jsem, zaplatil a sedl si na sedadlo. 

Po dvaceti minutách jsem stál před dveřmi. Zazvonil jsem a čekal, až mi babča otevře. 

,,Už běžím." zakřičela. Po chvilce babče otevřela dveře a vtáhla si mě do objetí. Položil jsem si bradu na její rameno a přivřel oči. Babča se ode mě odtáhla a začala si mě prohlížet.

,,Furt nemůžu uvěřit tomu, že už je z tebe dospělý chlap. Pro mě jsi ten malej kluk, co se bál spát sám v pokojíčku a chtěl spát se mnou v posteli." řekla babča a pohladila mě po tváři. Zasmál jsem se a sundal si tašku.

,,To si pamatuju. Bál jsem se, že je pod tou postelí strašidlo." řekl jsem. Babča souhlasně přikývla.

,,Já musím jít hlídat jídlo. Přijdeš pak do kuchyně?" zeptala se. Souhlasně jsem přikývl, zatímco jsem si sundával bundu. Zul jsem si boty a vyšel schody do druhého patra. Vešel jsem do svého pokoje, který jsem tu měl. Došel jsem k posteli a pohladil kočku, která se na ní válela.

,,A já si říkal, kde jsi, že jsi mě nepřišla přivítat." zamumlal jsem, sklonil se k tašce a vytáhl si z ní tepláky. Převlékl jsem se a došel do kuchyně. Překvapeně jsem koukal na kočku, která ležela na křesle.

,,Ty sis pořídila další kočku?" zeptal jsem se a šel babče pomoct do kuchyně. Ta se otočila a zadívala se na její novou kočku.

,,Jednou jsem se vracela z obchodu a viděla jsem, jak se pere s nějakou jinou kočkou. Nejspíš to byl kocour, protože byl o dost větší. Po chvilce jí ten kocour nechal být a odešel. Chudák pak nemohla došlápnout na jednu packu. Tak jsem si ji vzala domů a odnesla ji k veterináři. A od tý doby je tady. Mia s ní naštěstí nemá problém. Párkrát na sebe syčely, ale to bylo všechno. Běž za ní. Ať tě pozná. Já to tady mám skoro hotový." řekla babča a svým způsobem mě vyhodila z kuchyně.

Došel jsem k nové kočce a dřepl si před ní. Celou dobu si mě prohlížela. Natáhl jsem k ní ruku. Párkrát ji očmuchala a pak se o ni otřela hlavičkou. S úsměvem jsem si začal hladit. Právě teď jsem si připadal jako kdyby mi bylo deset a já byl u babičky na prázdninách.