Podvol se mi!

Seslán z nebes

„Pomozte mi někdo!" křičela jsem kolem sebe a v náručí držela Lanu, svoji kamarádku, která utrpěla vážné poranění po autonehodě. Já vyvázla jenom se škrábanci. 

Třásla jsem s ní a  všude byla krev. Nereagovala na nic. Znamenala pro mě tak moc. Nemůže přeci zemřít! Ať jsem se podívala, kam jsem chtěla, nikde nikdo nebyl. Mobil se mi rozbil, když Lana strhla auto a my tak narazily do stromu u krajnice. Nemohla jsem zavolat sanitku, nemohla jsem dělat vůbec nic! Proč se to muselo všechno takhle pokazit?!

Slzy mi stékaly po tvářích. „Pomozte..." naříkala jsem stále, i když jsem věděla, že mě nikdo neslyší. Tohle je konec, pomyslela jsem si.  Lana se nehýbala. Dívala jsem se na její klidnou tvář a zavřené oči, a kdyby nebylo té krve, co jí stékala po spánku a z pravého koutku úst, možná bych mohla říct, že vypadala, jako by spala. Já ale věděla svoje...

Už jsem ani nedokázala rozeznat, jestli se mi to jen nezdálo, ale náhle jsem uslyšela kroky. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem vzhlédla vzhůru. Tohle nemohlo být skutečné! Nebo ano?!

Blížil se k nám tak pomalu a ležérně. Vypadal přitom jako anděl pomsty, který právě sestoupil z nebes.

Zalapala jsem po dechu, když přistoupil blíž. Tohle nemůže být pravda, opakovala jsem si v duchu. Pamatovala jsem si na den, když jsem ho viděla poprvé. To bylo před dvěma lety na obrazovkách všech televizí ve Státech, kdy se pokoušel ovládnout Zemi. Tak co tu dělá teď? Proč je zrovna tady?

„N-neubližuj nám," žádala jsem a Lanu sevřela pevněji v náručí. Jindy bych si pomyslela, jaká to je ubohost, ale teď jsem se na nic jiného nezmohla. Byla jsem zničená. 

On mlčel, jen přistoupil blíž. Pozoroval mě svýma modrozelenýma očima a jeho tvář působila tak moc přísně a... nelidsky.  Povýšeně na mě shlížel a já snad ani nedýchala. Pohled pak upřel na Lanu v mé náruči. S opovržením pronesl: „Jak málo vám Midgarďanům stačí, abyste se k smrti přiblížili."

Opět jsem zalapala po dechu, který se mi nebezpečně zrychloval, tak jako údery srdce. Strach, který mi naháněl jsem se snažila potlačit, jak nejvíc jsem dokázala. Ještě jednou jsem se podívala na Lanu a prostě jsem nepřemýšlela, když jsem vykřikla: „Prosím, zachraň ji!" Bylo to zoufalé a bez uvážení, ale můžete se mi divit? V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat.

Jeho výraz se změnil na překvapený. Pak ale přimhouřil oči a rty se mu zvlnily do zlověstného úšklebku.

„Zachránit ji?" zopakoval, jako kdyby nerozuměl. „Nuže... Mohu ti pomoct, avšak něco tě to bude stát...." řekl prostě. Zaraženě jsem zamrkala. Nečekala jsem takovou odpověď. Vlastně ani nevím, co jsem čekala...  Věděla jsem ale jen jedno – Lanu musím zachránit. Nebylo o čem se rozhodovat. 

„C-co za to chceš? Udělám cokoliv!" vydala jsem ze sebe a potlačila nové slzy. Upřel na mě pronikavý pohled. Zamyšleně na mě hleděl, mírně naklonil hlavu na stranu.

„Řekněme....tebe," odmlčel se. Šokovaně jsem vyvalila oči.

„Co prosím?" vyděšeně jsem k němu vzhlédla. Můj údiv neznal konce.

Ruce spojil za zády. „Je to prosté, její život za tvůj," řekl. Srdce mi muselo vynechat jeden úder a pak se hbitě rozeběhlo.

„J-já nechápu..." zajíkla jsem se.

Teď se mu rty semkly do přísné linky. „Budeš mi patřit.  Její život za tvůj!" zvýšil hlas. Ještě víc jsem kolem Lany sevřela ruce. 

„Já-" dostávala jsem ze sebe, když mě přerušil: „Řekl bych, že zanedlouho vykrvácí. Rozmýšlej rychleji!" varoval mě.