Podvol se mi!

Poslední spánek

„Nemáme moc času!" varovala mě Frigga. Přistoupila blíž ke dveřím a rozmýšlela se, co má udělat. Pak přiložila svou dlaň na dveře a tiše něco šeptala. Přísahala bych, že se na nich objevila nepatrná záře, která je celé pokryla a zase uhasla. Frigga mi prozradila, že je to ochranné kouzlo, které by nás mělo ochránit.

Za zdmi se ozýval bojový pokřik mužů, ale taky něco méně přirozeného, něco nelidského. Byla jsem přesvědčena o tom, že je to řev Mrazivých obrů. Frigga ve své ruce dál svírala rukojeť meče a nepřetržitě hleděla na dveře, jako by čekala, že se něco stane. Já jsem stála kus opodál a přála si, aby tohle všechno skončilo a doufala, že je Loki v pořádku.

Najednou se ode dveří ozvala silná rána. Někdo se snažil prorazit skrz, ale Friggino kouzlo mu to znemožnilo.
Obě jsme na dveře s hrůzou hleděly, když se na nich začala objevovat ledová skvrna, která se s praskáním rozrůstala. Frigga se na mě podívala a přispěchala ke mně.

„Musíš se schovat!" chytila mě za ruce.

Já jsem ale zatřásla hlavou. „Ne, já vám chci pomoct," řekla jsem rozhodně. Sama jsem nevěřila vlastním slovům. Copak já vím něco o boji? Nebo o těch stvořeních za dveřmi? V tu chvíli jsem ale cítila, že je to tak správné. Frigga se na mě usmála, ale pak se podívala na dveře a zase zvážněla.

„Liv, poslouchej mě! Já tě musím udržet v bezpečí, slíbila jsem to svému synovi a ten slib hodlám dodržet!"

Věděla jsem, že proti tomu nešlo nic říct a taky jsem vzala rozum do hrsti. Souhlasila jsem s ní tedy a ona mě odvedla za závěs, který plnil úlohu zdi a pak se vrátila ke dveřím, které už dozakrýval led. Jak tak před nimi Frigga hrdě stála, uvědomila jsem si, jak statečná je. Zhluboka se nadechla, když poslední místo pokryl led a v očekávání se napřímila. Praskot přestal a chvilku bylo naprosté ticho. Až pak se s těžkou ránou dveře rozrazily a ledové střepy se rozletěly na všechny strany. Byla jsem si jistá, že z hlavy nikdy nedostanu vzpomínku na to, jak do vylomených dveří vstoupila tři metry vysoká postava Mrazivého obra. Kůži měl bledě modrou a plnou jizev, jeho oči byly jako dva rubíny vyhlížející z ostré tváře. Když vstoupil do místnosti, jako by s sebou přinesl zimu. Hleděl na Friggu, která v ruce pozvedla meč a jílcem na něj namířila.

„Odejdi a nezabiju tě!" vyzvala ho. Obr mlčel a jen naklonil hlavu na stranu, jakoby snad její slova zvažoval. Jenže, když mu jeho levou ruku pokryl led, který se zformuloval do tvaru ostří, jeho odpověď byla jasná.

Jedním krokem se objevil u Friggy, která nezaváhala a čepelí ho sekla do pravé nohy. Obr zařval a ledovým ostřím se po Frize ohnal. Ona se však v mžiku sklonila a jeho výpad tím vykryla. Jeho to rozzuřilo ještě víc, že v záchvatu kolem sebe začal sekat a otáčet se, že pro Friggu nebylo vůbec jednoduché zasadit mu další ránu. Následovala řada výpadů a jejich vykrytí, úhybů a otoček. I přes obrovu zdatnost se Frize podařilo ho zranit.

Krče se v mé skrýši jsem si úlevně vydechla, když jsem pozorovala jak dobře si Frigga vede. Nevěděla jsem ale, že se to taky může rychle zvrtnout. Netušila jsem, jestli udělala někde chybu nebo ji jen obr něčím překvapil, protože jeho ledová čepel jí projela v nechráněném místě na pravém boku. Srdce se mi sevřelo a zděšeně jsem vykřikla. To upoutalo obrovu pozornost a Frigga mu vzápětí mečem proklála hruď. Obrův obličej ztuhl v bolestné křeči a pak přišlo to nejpodivnější – celý se rozpadl na úlomky ledu. A bylo po boji.

Hned jsem se rozeběhla k Frize, která upadla na zem a meč ji vypadl z ruky.

„Můžete vstát? Co je vám?" vystrašeně jsem chrlila jednu otázku přes druhou. Frigga jen přikývla. Okamžitě jsem ji podepřela a pomohla ji k nejbližšímu křeslu. V bolestech zasténala a svírala si poraněné místo. Když ruku od boku odtáhla spatřila jsem hlubokou ránu. Ten šrám ale nekrvácel, krev na něm se proměnila v rudý led, který zarazil v dalším krvácení. Nevěřícně jsem vytřeštila oči a podívala se na Friggu. Ta těžce oddechovala.