Podvol se mi!

Výprava

Ranní světlo mi pronikalo přes zavřená víčka. Zamrkáním jsem oči otevřela a tím se definitivně probudila. Dlouze jsem se protáhla a málem uhodila Lokiho spícího vedle mě. Při vzpomínce na minulou noc jsem se neubránila úsměvu...

Opatrně jsem se k Lokimu natočila a tiše ho pozorovala. Sluneční paprsky se mu opíraly do nahých zad a odrážely se od jeho černých rozcuchaných vlasů, které mu ležérně padaly do tváře přes čelo. Spal klidně a uvolněně, jako by z něho všechny starosti během spánku spadly. I když jsem se bála abych ho neprobudila, přisunula jsem se k němu blíž a nadále na něj hleděla.

Nepatrně se pohnul. „Liv," zamumlal rozespale, „nezírej na mě." V ten moment jsem byla rudá snad jako nikdy před tím. Loki pomalu otevřel oči a na tváři se mu objevil úsměv. Rudá barva mi z tváří nemizela. Rukou si podepřel hlavu a pootočil se ke mně. Tvářil se pobaveně. „Měla jsi dobrý výhled?" Vesele vyklenul jedno obočí a já měla co dělat, abych se nerozesmála. Bohužel jsem selhala. Zabořila jsem obličej do polštáře a tlumeně se smála. Ale z důvodu nepřítomnosti kyslíku jsem byla nucena obličej z polštáře zase zvednout. Hluboce jsem se nadechla a střetla jsem se s jeho pohledem. V očích mu zářily veselé jiskřičky. Chvíli jsme na sebe jen mlčky hleděli, až do chvíle, kdy jsem to ticho přerušila tím, že jsem se ho zeptala, co má dnes v plánu.

„No... to záleží na tom, co chceš dělat ty," tak zněla odpověď. Významně se na mě při tom podíval. Proč tohle pořád dělá? Ptala jsem se sama sebe. Člověk se pak nemůže soustředit.

„Já bych chtěla jít ven. A nemyslím jako do zahrad, ale do města," řekla jsem a čekala na jeho reakci. Loki svraštil čelo a lehl si na záda.

„Nemyslím si, že mě tam lidé uvidí rádi..." hleděl do stropu. Hluboce jsem si povzdychla. Na to jsem nemyslela. Zamrzelo mě to.

Loki ke mně otočil hlavu. „Jak moc tam chceš jít?" zeptal se. Na to jsem mu ale neodpověděla.  Změřil si mě zkoumavým pohledem a už mu bylo všechno jasné. „Tak dobře," povzdychl si, „po snídani jdi k západnímu vchodu do zahrad, počkám tam na tebe. Kdyby se tě někdo ptal, tak nikomu nic neříkej, ani Frize. Jasné?" ujistil se. Jen jsem na něj tupě hleděla, zmatená rychlostí jeho rozhodnutí.

Na souhlas jsem ale přikývla.

U snídaně jsem do sebe rychle naházela vše, co jsem měla na talíři. Frigga na mě koukala dost zmateně a Ódin přinejmenším podezíravě. Já to ale nijak neřešila a rychle jsem pospíchala na smluvené místo. Těšila jsem se a to moc. Z jedné strany na to, že se konečně podívám za hradby paláce a z druhé strany jsem se těšila na Lokiho.

Podle instrukcí jsem se dostala k západnímu vstupu, který tvořilo sloupoví. Rozhlédla jsem se kolem, ale Loki tu ještě nebyl. Zřejmě nepočítal s tím, že mi snídaně zabere tak krátkou dobu.

V zahradě jsem zahlédla několik lidí, kteří se tam jen tak procházely.
Po třech širokých schodech jsem vstoupila do zahrady. Rostly tu různé druhy stromů vysázených do alejí, keřů a krásných rostlin. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Zavřela jsem oči a užívala si teplo slunečních paprsků. Jen jsem tam tak stála. Oči jsem znovu otevřela až když jsem uslyšela znepokojivý zvuk kroků. Spatřila jsem podezřele vyhlížející osobu zahalenou v tmavé otrhané kápi. Přikrčeně se ke mně ten člověk přibližoval a já rázem zpanikařila. Ze strachu jsem se rozešla k vysokým keřům a doufala, že se mezi nimi schovám, protože působili jako bludiště. Snažila jsem se, aby to nevypadalo, že se záměrně vzdaluji, ale upřímně mi to moc nevycházelo.

Pomateně jsem kličkovala mezi keři. Za sebou jsem ale pořád slyšela přibližující se kroky. Srdce mi bilo jako o závod. Zahnula jsem vlevo, pak ještě jednou a následně vpravo. Už jsem se pomalu loučila se životem, když jsem si uvědomila, že ty kroky už dál neslyším. Úlevně jsem vydechla. Tak to bylo těsné!
Najednou mě ale někdo popadl za paži a silou s ní trhl. Vyděšeně jsem vyjekla a s hrůzou zjistila, že je to ten člověk v kápi. Rukou mi překryl ústa a tím mě umlčel.

Jen se strachem jsem hleděla do jeho kapucí zahaleného obličeje. Jediné, co jsem z jeho skryté tváře mohla vidět byly rty, které se zformulovaly do širokého úsměvu a já v tu ránu poznala, že je to Loki. Shrnul si kapuci a začal se smát. Mně to tedy vtipné nepřišlo. Naštvala jsem se a střelila po něm vražedným pohledem.

„To není k smíchu! K smrti jsi mě vyděsil!" vynadala jsem mu a chtěla ho udeřit do hrudníku, ale on byl rychlejší a mojí ruku chytil pevně za zápěstí. Zaskočeně jsem zamrkala.

„Chceš to zkusit znovu?" nadzvedl obočí a jeho pobavený výraz v tváři se snad ještě znásobil. Zamračila jsem se na něj a vyprostila svou ruku z jeho sevření. Loki před sebe rezignovaně zvedl ruce. „Dobře, dobře. Omlouvám se," řekl. Stejně jsem věděla, že to nemyslí vážně, ale už jsem to nechala být.

„Proč ten hábit?" zeptala jsem se a pohledem si ho prohlédla.

„Nikdo nás tak nepozná," pokrčil rameny a z pod svého pláště vytáhl ještě jeden. „Pro tebe," zářivě se usmál, když mi ho podával. Zkoumavě jsem ho přejela pohledem. Takhle jsem ho neznala. Choval se tak... uvolněně. A mně se to líbilo.

Hodila jsem tu zvláštní látku, která připomínala otrhanou pytlovinu přes sebe. Souhlasně jsme si nasadili kapuce, které nám kryly tváře. Loki mě táhl na druhý konec zahrady, přes aleje stromů až ke hradební zdi.

Jak jsem ho tak pozorovala, dospěla jsem k hrozivému podezření. „No nemáš snad v úmyslu tu zeď přelézat?" zeptala jsem se, „a proč vůbec nejdeme bránou jako normální lidi?"

Loki se na mě otočil a pohledem jakoby říkal: přemýšlíš vůbec? „U brány jsou stráže, takže když přes ni půjdeme, Ódin se to hned dozví," odpověděl mi.

„A to nesmí?" podivila jsem se.

„Nemusí přeci vědět o všem," spiklenecky na mě mrknul.

Pak už mě vedl podél té snad tří metrové zdi, která se ale naším směrem postupně snižovala. Zastavili jsme se až v místně kde měla asi "jen" dva metry na výšku. Zrovna tohle místo bylo zakryto obrovským keřovitým stromem.
Podle vykukujících špiček stromů bylo jasné, že za hradbami se rozprostírá les.

Loki spojil dlaně a udělal mi z nich stupínek.

„No to nemyslíš vážně," řekla jsem.

Loki potřásl hlavou. „Dělej!" popohnal mě. Ta myšlenka se mi ani trochu nelíbila, ale nezbylo mi než to udělat. S jeho pomocí jsem se ocitla na vršku zdi. Byla sice dost široká. Někdo by mohl tvrdit, že tím pádem nebylo těžké se na ní udržet, jenže ten někdo bych nesměla být já. Třásla jsem se jako osika a nedokázala jsem se pohnout. Loki se dole rozeběhl a sám bez větších problémů se vyhoupl na vršek zdi kousek ode mně.

Následně se otočil a seskočil na druhou stranu. „Teď ty, skoč," pobídl mě zdola, ale já nebyla schopná se tam ani podívat.

„Já to nejspíš nezvládnu," hlesla jsem.

„Přece tam nezůstaneš. Chytím tě," přemlouval mě pobaveně.

„No, mě se tady celkem líbí..." zamlouvala jsem to.

„Liv, dělej! Nebo-"

„Dobře, fajn,"přerušila jsem ho, protože jsem radši nechtěla vědět, co by to nebo obnášelo. „Už lezu, uklidni se," protočila jsem oči a pomalu se začala otáčet. Potichu jsem mumlala různé nadávky, a kdo ví co, jen abych se rozptýlila. Už jsem seděla čelem k němu a nohy mi volně visely přes okraj hradby. Loki natáhl ruce a smál se na mě. Já na něj nervózně hleděla. Těžce jsem polkla a potom... Letěla jsem dolů. Už jsem se čekala náraz, ale Loki mě opravdu chytil.
,, Můžeme pokračovat?" zeptal se. A já přikývla.