Podvol se mi!

Tesseract

Možná vás zajímá, jak Ódinův návrat ovlivnil následující dny. No, každá akce vyvolá reakci, ne? Tady to pravidlo platilo zrovna tak. Když se střetl Loki s Ódinem, nikdy to nedopadlo dobře. Už jsem jen čekala až jednomu z nich dojde trpělivost. Co se týče mě a toho mého výstupu, tak musím říct, že to zatím nemělo žádné následky, mimo Ódinovy zlostné pohledy.
Situace by nejspíš byla jednodušší, kdybych držela jazyk za zuby. Já svých slov však nelitovala. Stála jsem si za nimi a zpátky bych je nevzala.

Dnešek navíc nemohl dopadnout dobře, protože Ódin s Lokim odešli něco řešit. Asi si umíte představit to nadšení z Lokiho strany...

Nevěděla jsem o co šlo, i když nějaké tušení jsem měla. Už jsem se viděla, jak celý den proležím, protože nebudu mít co dělat, ale ta vidina se změnila, když mě Frigga požádala, abych s ní strávila odpoledne. S nadšením jsem okamžitě souhlasila. V její přítomnosti jsem se vždycky cítila dobře.

Hned po poledni jsem zaklepala na její dveře. Vstoupila jsem dovnitř a uviděla Friggu, jak na mě už čeká u prostřeného stolu, kde jsem měla připravený šálek čaje. S úsměvem mě pozdravila a rukou mi naznačila, abych se posadila. Přijala jsem místo i hrnek a ze šálku se napila.

„Tak Liv, jak pak se máš?" zeptala se.

„Dobře, myslím..." odpověděla jsem nejistě.

Frigga svraštila čelo. „Copak se děje?" starostlivě se na mě podívala. Nevěděla jsem, jestli ji tím mám vůbec zatěžovat, ale nakonec jsem ji moje obavy vypověděla.

„Na té slavnosti se Ódin zmínil a jakési válce. Já vím, že o tom asi nemůžete mluvit, vzhledem k tomu, že jste vázána tím kodexem, ale-" Frigga mě zvednutím ruky přerušila.

„To není nic o čem bych nemohla mluvit," usmála se na mě. „Ta hrozba války je známá už delší dobu."

„Aha, to jsem nevěděla," hlesla jsem. Popravdě jen zmínka o válce mě děsila. A válka v tomhle měřítku? Když započtu ty další světy a jejich obyvatele, kouzla a to všechno, tak slovo vyděšená přesně nevystihovalo můj stav.

Frigga se na mě soucitně podívala. „Pojď se mnou. Asi bych ti měla něco ukázat." Koutky se jí roztáhly do malého úsměvu. Zbytečně jsem se nevyptávala, odložila jsem hrnek a následovala ji z pokoje pryč.

Zašly jsem do odlehlejší části paláce a zastavily se před tmavě hnědými dvoukřídlými dveřmi z umělecky zdobeného kovu. Nechápavě jsem se podívala na dveře a pak zpátky na Friggu.
„Co tam je?" musela jsem se zeptat.

„Musíš vidět o co se válčí," řekla a pak zatlačila do dveří, které se vlivem její síly otevřely. Přede mnou se zjevila dlouhá temná místnost, kterou osvětlovala bílá zeď, na sobě nesoucí vzor z mříží. Zvláštní na ní bylo, že nevypadala skutečně, ale přesto tu stála. Moje oči upoutala modře zářící věc na konci místnosti.

Frigga kolem mě prošla a sestupovala po schodech dolů. Zamrkáním jsem se vzpamatovala a dohnala jsem mezeru mezi námi.

„Toto je nejdůležitější místo v celém Asgardu. Jsou tu uloženy jedny z nejmocnějších předmětů celého vesmíru," vysvětlila mi a dovedla mě až k té modré věci, kterou bych podle tvaru popsala jako krychli. Modrá záře se Frize odrážela ve tváři a odhalovala tak vrásky, které jí zdobily tvář.

„Tohle je Tesseract a o něm to celé je. Jeho vnitřní energie by mohla zničit celý Asgard a mnohem víc. Proto nesmí padnout do špatných rukou. Je moc důležité jej ochránit. Někteří z ostatních světů jsou ale opačného názoru a za každou cenu se ho snaží získat a využít." V jejích očích se zračily obavy.

Těžce jsem polkla. „Kdo se ho snaží získat?" chtěla jsem vědět.

„Je jich víc, než by bylo dobré. Nejvíce po něm touží Mraziví obři, chtějí Jötunheimu navrátit jeho bývalou slávu," odpověděla mi. Loki, prolítlo mi hlavou.

„Bohužel to není to nejhorší..." hlesla a tím mě vytrhla z myšlenek. Zaskočeně jsem k ní střelila očima, ale ona pohled poutala na Tesseract. Opravdu jsem se chtěla zeptat, co tím myslela, ale věděla jsem, že by mi stejně nemohla odpovědět. Pitomý kodex!

Konejšivě mi přejela po paži. „Pojďme odsud," navrhla, když viděla, jak mě to rozrušilo. Přikývnutím jsem s ní okamžitě souhlasila. Byla jsem z toho tak rozhozená. Nejdřív hrozba války a teď se dozvím, že přijde ještě něco horšího? Potřásla jsem nad tím hlavou. Proč vůbec něco tak nebezpečného existuje? Frigga mi radila ať na to nemyslím, ale to se lehko řekne. Ale protože jsem jí dnes dělala společnost, tak jsem se snažila ty špatné myšlenky setřást.
*
Už tu byl večer a tak jsme šly na večeři. Podívala jsem se na prázdné místo u stolu, kde obvykle sedával Loki. Dohnalo mě to k myšlence kde vlastně je? Ódin tu rovněž nebyl. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale Frigga se ustaraně netvářila, tak jsem to nechala být.

Po večeři jsem s Friggou ještě nějakou tu chvíli zůstala, ale pak jsem se s ní už rozloučila a šla do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a po těžkém dni konečně vydechla. Pomalým krokem jsem došla až ke kamennému balkonu a opřela se o jeho římsu. Bezcílně jsem hleděla na noční oblohu posetou snad miliardou hvězd. Přemítala jsem nad závažnými věcmi, které souvisely s dneškem, ale taky nad totálními hloupostmi.

Z nenadání jsem za sebou uslyšela ránu od toho, jak se rozlétly dveře. V úleku jsem nadskočila a otočila se za zvukem. Stál tam Loki a nevypadal zrovna klidně. Byl rozčílený. Co jsem taky mohla čekat jiného, když byl celý den ve společnosti Ódina?

S dlaněmi zaťatými v pěst došel až ke mně a stejně jako já před chvílí se opřel o kamennou římsu a dlouze vydechl.

„Mám se vůbec ptát?" nadhodila jsem opatrně a soucitně jsem položila ruku na jeho předloktí. Loki se na mě podíval a svou rukou překryl tu mojí.

„Je to jenom starý blázen!" podrážděně zatnul čelisti.

„Mluvili jste o té válce, že?" domyslela jsem si. Loki vypadal překvapeně, ale stačilo říct jen Frigga a ptát se už nemusel.

„On je přesvědčen, že Asgardu zatím nic nehrozí a že není třeba zvednout štíty. Můj názor nebere vážně... Od kdy se zaujatost staví před zájmy říše? Pomalu přichází o rozum!" Znovu těžce vydechl a přetočil se tak, že se o balkon opíral zády. Natáhl ke mně ruku a přitáhl si mě k sobě. „A co tvůj den?" zeptal se a napětí z něho značně spadlo.

„Náročný..." S povzdechem jsem si opřela hlavu o jeho hrudník a zavřela oči. Jeho paže se kolem mě ovinuly. Mírně jsme se pohupovali ze strany na stranu. Sklonil se a do ucha mi zašeptal: „Možná bych věděl, jak si zbytek dne zpříjemnit."

Významně jsem se na něj podívala. Jeho úšklebek prozrazoval vše. Na nic už nečekal a věnoval mi první a zdaleka ne poslední polibek dnešního večera.