Podvol se mi!

Konečné rozhodnutí

Otoč se! Stůj! Nechoď tam! Křičel na mě můj rozum, ale nohy ho neposlouchaly a nesly mě k němu dál. Možná, že má Frigga pravdu a možná taky ne. Ona je o tom sice přesvědčena, ale já nejsem. Jedna moje část tomu věřit chtěla, druhá však nikoliv. Kdyby to řekl, když to přizná, budu schopna odejít? Opustit ho a všechno, co by mohlo být? Mělo by to vůbec cenu a bylo by to správné?

Bože! Nejraději bych si nafackovala. Jsem živoucím důkazem toho, že ženy nevědí, co chtějí. Ale můžu snad za to?
Něco mi říkalo, že ať už se rozhodnu jakkoliv, tak mě to rozhodnutí zničí. Ale i přesto jsem kráčela dál. Před jeho dveřmi jsem se zastavila. Zhluboka jsem dýchala. Krev mi divoce proudila v žilách. Ještě pořád se můžeš otočit! Varoval mě můj rozum naposled, ale stejně jako prve to k ničemu nebylo. Než jsem vůbec mohla přehodnotit situaci, stála jsem už ve dveřích. Při pohledu na Lokiho jsem strnula. Stál zády ke mně, na konci místnosti.
Tohle byl fakt špatnej nápad!! Teď už mi to bylo jasné, a protože se zdálo, že mě neslyšel přicházet, začala couvat z pokoje pryč. Ale spletla jsem se. Věděl, že tam jsem.

„Pojď dál," pronesl, ale neotočil se. V duchu jsem si nadávala jak jsem pitomá, že jsem sem vůbec lezla. Vkročila jsem tedy dál do místnosti. Něco mi na něm nesedělo. Zkoumavě jsem přimhouřila oči. Tak zvláštně se pohupoval ze strany na stranu. Až když se otočil čelem ke mně, situace se vyjasnila. V ruce měl zlatý pohár plný vína. Je opilý? Svraštila jsem čelo. Ta myšlenka se mi ani trochu nelíbila. Zajímalo mě, proč se opíjel.

Svým kolíbavým krokem ke mně přistoupil. „Předpokládám, že jsi se přišla rozloučit." Oči se mu přivíraly a stále nemohl najít rovnováhu. Jeho přímá slova mě vyvedla z míry. Přišla jsem se rozloučit?

„Mluvila jsem s Friggou..." odvedla jsem téma. Nepatrně sebou trhl, ale pak zase spadl do svého lhostejného rozpoložení.

„Smím vědět o čem?" zeptal se hlasem opilce a přitom se napil z poháru. Teď mi přišlo trapné, přiznat, že o něm. Ale co, poslední drama zvládnu.

„O tobě," řekla jsem nakonec. Loki se napřímil. Lehle zavrávoral a o krok ustoupil. Rukou si zajel do vlasů a pak na mě upoutal kamenný pohled. Věděl zřejmě moc dobře, o čem jsme se s Friggou bavily a já zas věděla, že mě to před ním staví do výhody, ač neúmyslné.

„Na věci to ale stejně nic nemění, protože odcházíš..." Pozvedl bradu. Oči se mu změnily v kostky ledu. Přišlo mi to jako obranné gesto. Tentokrát jsem se tím nenechala zastrašit.

Zhluboka jsem se nadechla. Tohle může všechno změnit. „Řekni to a já neodejdu," vyzvala jsem ho.

Loki ke mně střelil pohledem. Nevěděla jsem jak moc je či není v tomhle stavu stabilní, ale to mě nezastavilo. Znovu se dlouze napil z poháru. Oči mu potemněly.

„A co chceš, abych řekl, hmm?" vykřikl a já na chvíli znejistěla.
Dlouze jsem se na něj podívala, ale mlčela jsem. Loki mě pak zničehonic popadl za ramena.
,,Co chceš vlastně slyšet?! Třeba, že nechci, abys odešla? Že mi na tobě záleží víc než bych chtěl? Že při myšlence na to, že ode mě odejdeš, mám pocit, že část mě - ta dobrá část odejde s tebou. A co pak ze mě zbude?" vychrlil ze sebe z mého donucení. Šokovaně jsem na něho hleděla a jeho ledové prsty se mi lehce zakrývaly do kuže. Hloubka jeho slov mě zasáhla. Netrpělivě mě probodával pohledem a rychle vydechoval.

„Tohle jsi chtěla? Jsi spokojená?!" otázal se s krutostí v hlase. Já jen zaraženě zamrkala. Čekal na moji odpověď, ale já mlčela. A to se mu nelíbilo. „Co ode mě vlastně čekáš?" Naklonil se ke mně blíž, ale já nebyla stále schopna najít slova. S ostrým nádechem mě pustil a odtáhl zase zpět.

„Zatraceně!"zakřičel, dopil zbytek vína a prázdným pohárem mrštil do rohu místnosti. V úleku jsem nadskočila. Jeho oči dostaly skelný lesk. Znovu si prudce vjel rukou do vlasů.

„Víš vůbec proč jsem s tebou uzavíra tu nesmyslnou dohodu?"
,,Já-"

„Byl to totiž jediný způsob jak tě získat." Přerušil mě. ,,Nikdy bys se mnou neodešla dobrovolně a ja... potřeboval jsem tě. Musel jsem tě mít. Někoho tak nevinného, tak čistého... Někoho kdo se klidně obětuje pro ostatní. Víš, temnota nemůže existovat bez světla, maličká." Odvrátil ode mě pohled. Zhluboka jsem se nadechla. Do očí se mi nahrnuly slzy.

,,Loki," oslovila jsem ho jménem a vykročila směrem k němu.
On mě ale zvednutím ruky zastavil. ,,Mám ten dojem, že jsi byla na odchodu." Otočil se a poodešl ode mě pryč.
Já v tu chvíli zvažovala úplně všechno. Moje myšlenky se rozeběhly tak rychle, až jsem je všechny nestačila stíhat. Můj mozek totiž ještě pořád zpracovával to, co před chvílí řekl.
Než jsem si stačila všechno pořádně promyslet, už mě nohy nesly k němu.
Široká ramena měl svěšená a stejně tak i hlavu. Jeho ebenové vlasy mu přitom padaly do tváře a díky nim jeho už tak bledá kůže nebrala odstín alabastru.
,,Zapomněla jsi snad kde jsou dveře?" otázal se a zakymácela se ze strany na stranu.
,,Ne," odpověděla jsem třesoucím se hlasem. ,,J-já jen chtěla říct, že jsem se rozhodla... zůstat." Kvůli tobě.
Loki se tvářil nevěřícně. Zřejmě jsem ho nepřesvědčila. ,,Co to má znamenat?! Vysmíváš se mi snad?"
,,Ne, já to myslím vážně. Zůstanu." Vzhlédla jsem k němu. Ať už toho budu litovat nebo ne, bylo mi to jedno. Věděla jsem jenom, že tohle je opravdu to, co chci ač to bylo šílené sebe víc.

Loki jen potřásl hlavou. „Myslíš to vážně?" vydechl. V opilosti nejspíš nebyl schopen rozpoznat, jestli je to pravda.
Já přikývla. Došla mi totiž veškerá slova.
Jemu to ale jako odpověď zřejmě stačilo. Zaváhal jen chvíli a pak se mi dychtivě vrhl na ústa. Věnoval mi hrubý polibek, který se pak ale změnil v polibek plný nevyslovených citů. Tohle jsem opravdu nečekala, ale hned mě naplnil hřejivý pocit. Tak moc jsem po tomhle toužila, že jsem si to ani neuvědomovala.
Nakonec jsem prostě zavřela oči a přitáhla si ho k sobě blíž.