Podvol se mi!

Nový úhel pohledu

 Nemohla jsem přestat myslet na to, co mi Frigga řekla. Pořád jsem si to přehrávala v hlavě.
Budeš pro něj znamenat mnohem víc, než si vůbec dokážeš představit.
Co to proboha mělo znamenat? Možná jsem to raději ani vědět nechtěla. Nebudu na to myslet. Nebudu!

Musela jsem ze sebe ty myšlenky prostě setřást. Vyšla jsem na balkón v mém pokoji a s rukama položenýma jeho římse jsem hleděla do zahrady přede mnou. Snažila jsem se už na nic pro jistotu nemyslet.

Potřebovala jsem se uklidnit. Na chvíli jsem zavřela oči a jen vdechovala čerstvý vzduch. Když jsem oči pak znovu otevřela, spatřila jsem Lokiho vycházejícího ze stáje a vedoucího svého černého koně ke studni uprostřed zahrady. Do rukou vzal vědro s vodou, kůň k vědru natáhl svůj dlouhý krk a začal pít. Loki ho jemně hladil po hřívě a na tváři se mu rozléval úsměv. Choval se k němu tak s citem. Bylo vidět, že kůň mu důvěřuje. Jak je něco takového možné?

Šokovaně jsem hleděla na to, co se přede mnou odehrávalo. Nevěřícně jsem potřásla hlavou. Tohle nemůže být on. Prostě nemůže nebo snad ano?  Tolik otázek, na které zřejmě odpovědi nezískám.

Nemohla jsem od něho odtrhnout oči. Snažila jsem se přijít na to, jaký opravdu je. Moje babička vždycky říkala: "Muže musíš posuzovat podle toho, jak se chová ke zvířatům a jak se ta zvířata chovají k němu. Oni poznají lidský charakter líp, než bys řekla!" 
Jo fakt díky, babi. To mi moc pomohlo...
Z mého zamyšlení mě vytrhl Loki, který najednou otočil hlavou a můj pohled se střetl s jeho. Trhla jsem sebou a nejraději bych sebou plácla o zem, ale pod jeho pohldem jsem se nemohla pohnout. Byl zřejmě zaskočen, že mě vidí. Jeho tvář se zachmuřila.
Náš (podivně a děsivě dlouhý) oční kontakt přerušila až žena, která na Lokiho musela zavolat, já ji ale neslyšela. Když se otočila, poznala jsem, že je to Frigga. Střelil po ní pohledem a já konečně vydechla. Nevím, co mu řekla, ale v tu ránu rychle společně odcházeli. Projela mnou vlna úlevy.

Kůň tam zůstal sám, jen s vědrem, které Loki postavil na římsu studny. Rozhodla jsem se, že za ním půjdu a odvedu ho zpět do stáje. Rychle jsem se k němu tedy vydala. Nikam za tu chvíli neutekl, jen s nadšením okusoval stébla trávy.
Jak jsem se k němu blížila, zvedl ke mně hlavu. Pomalu jsem nastavila dlaň k temeni jeho hlavy a on ke mně ochotně naklusal. Dlaní jsem mu přejela po dlouhém krku.

„Takže on je na tebe hodný?" mluvila jsem k němu, „to máš štěstí, na mně ne." S povzdychem jsem se na něho podívala. „Tak pojď, už si měl dost." Jemně jsem trhla za jeho uzdu a on okamžitě zpozorněl. Vedla jsem ho do stáje a on mě poslušně následoval. Dovedla jsem ho do jedné ze stájí, o které jsem se domnívala, že je jeho, vzhledem k tomu, že ostatní byly obsazené. Ještě jednou jsem ho pohladila po temeni, on v odpověď spokojeně zastříhal ušima a zahrabal kopytem. Už jsem byla na odchodu, když mi východ zatarasila něčí vysoká postava. Přimhouřila jsem oči a poznala, že ten člověk byl Fandral!