Podvol se mi!

Útěk (1. část)

Ano, já vím. Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem napsala další část. :D  Omlouvám se. Chápu, že byste mě za to nejraději ukamenovaly (věřte mi, že bych vám s tím pomohla).  No ale doufám, že to nebyla zas taková katastrofa, jako třeba konec světa, ne? :D Tak promiňte. ☻

Taky znáte ten pocit zoufalství, když se o něco snažíte, ale stejně vám to pořád nevychází? No přesně tak jsem se teď cítila já (ne-li hůř). Byla jsem dokonce tak pošetilá, že jsem šla i za Ódinem. A to ne jednou, ani dvakrát. Už vlastně ani nevím kolikrát to bylo. Prosila jsem ho, přesvědčovala a přemlouvala a to jen za jediným cílem – musela jsem Lokiho dostat zpět! Samozřejmě, že mi to k ničemu nebylo.

Chodila jsem sem tam a snažila se přijít na nový způsob, jak ho osvobodit. Vždycky (ač třeba neúmyslně) jsem došla k jedněm dveřím, o kterých jsem byla přesvědčena, že musí být od věznice a byla jsem si jistá, že za nimi je Loki. Mojí domněnku potvrzovala dvojice strážců, která u nich pokaždé, když jsem šla kolem stála. Vymýšlela jsem různé způsoby, jak se tam dostat, ale bylo mi jasné, že ani jeden nebude nikdy fungovat. Díky tomu moje frustrace jen rostla. Věděla jsem, že sama odtamtud Lokiho nikdy nedostanu. Vím, že by mi pomohla Frigga, kdyby ještě mohla... takže jediný člověk, který by mi mohl pomoct, je právě ten vězněný. Jenomže, jak se s ním domluvit? Zoufalství ve mně jen rostlo. A vážně, klidně mě mějte za blázna nebo to přičítejte mému „těhotnému mozku", když vám řeknu, že jsem se snažila Lokiho telepaticky kontaktovat (samozřejmě bez odezvy). Když nad tím zpětně přemýšlím, tak to zní dost šíleně.

Dnešní den se už chýlil ke konci a já, zmožena těmi neúspěšnými pokusy o Lokiho záchranu, jsem si šla lehnout. Bez něj jsem si přišla strašně osamělá, i když jsem věděla, že sama nejsem. Vlastně už nikdy sama nebudu.

Vážně jsem chtěla zůstat vzhůru, jako bych snad čekala, že se vrátí, ale nakonec mě únava přece jen dostihla. Ještě před tím jsem k němu naposledy promluvila v myšlenkách: Kéž bys tu byl. A pak už jsem se propadla do snu. Jenže stejně jsem se budila a střídavě znovu usínala. No tak nějak jsem čekala, že už nikdy nebudu spát klidně.

Po posledním snu (zdálo se mi o pavoucích) jsem už nechtěla dál usínat, ale nakonec se to přece stalo a zdálo se mi tohle:

Stojím před těmi dveřmi a uskočím dozadu, když si uvědomím, že jsou tu i ti dva strážci. Čekám, že mi řeknou ať odejdu, že tu nemám co dělat, ale oni tam jen stojí a zírají tupě před sebe. Zmateně se na ně podívám a zjistím, že mě nevidí. Díky tomu se kolem nich protáhnu a zatlačím na ty dveře, které se přede mnou otevřou. Spatřím schody, po kterých sejdu a nyní stojím v tmavé chodbě, která vede jen rovně. Zlehka po ni kráčím a přitom se mi zrychluje dech. Je tu, já to vím!

Dojdu až na konec, kde jsou další dveře. Tyhle jsou ale menší. Nikdo u nich nestojí a tak se do nich opřu a musím na ně tlačit opravdu velkou silou, ale nakonec se otevřou. Objevím se v prostoru další místnosti, která je osvětlena loučemi. Jsou tu zase strážci, ale teď už kolem nich projdu jistěji, protože stejně jak ti první se nehýbou a nevidí mě.

Prostor zabírají bílé prosklené místnosti a já vím, že jsou to cely. Když k jedné z nich přistoupím blíž, zjistím, že její stěny nejsou ze skla, je to něco zlatavě se blyštícího. Prstem se dotknu toho rádoby skla a kolem ukazováčku se mi seběhnou tytéž zlatavé odlesky. Zkusím na tu stěnu zatlačit, ale ten materiál je pevný, hodně pevný.

Rozhlížím se a uvědomím si, že cely jsou prázdné, až na jednu. Jakmile zaregistruji pohyb, neváhám a třebaže si uvědomuji, že jen sním, rozběhnu se k němu. Sedí na té bílé podlaze a hlavu má sklopenou. Jeho černé vlasy mu zakrývají obličej.

„Loki!" zavolám na něj a on zvedne hlavu. Jeho oči se rozšíří, když mě uvidí.

„Díky bohu! Funguje to," řekne Loki a přesune se ke mně. „Musíš mě poslouchat, nevím, kolik máme ještě času."

„Počkej, o čem to mluvíš?" zeptám se zmateně a nespouštím z něj oči.

„O tomhle... Liv, já tě slyšel, ty tvoje prosby. Jedině takhle ti můžu pomoct, jinak se k tobě nedostanu," odpoví mi a tvář má vážnou. Slyšel mě? On mě slyšel! Rychle zbystřím a poslouchám, co mi chce říct.

„Musíš jít do Friggina pokoje, tam na polici, té za dveřmi musí být knihy. Za jednou z nich doufám, že najdeš takovou malou lahvičku a v ní prach z padlé hvězdy. Jestli to tam nebude, budeme mít problém, ale pokud ano, na nic už nečekej. Ten prach ti pomůže, rozumíš?" ujistí se.

Rychle přikyvuji na souhlas. „Ano, ale jak mi to může pomoct?" zeptám se ještě.

Loki jen pokrčil rameny. „Netuším, na to ale určitě přijdeš," usměje se na mě a pak dodá: „teď už ale musíš jít!"

„Počkej, já-" chci se ho ještě zeptat na tolik věcí, ale v tom se mi začne vzdalovat a přede mnou se rozlévá temnota.

Jsem zase vzhůru. Pořád je ještě noc. Tipovala bych, že může být tak něco málo po půlnoci. Vyskočila jsem z postele jak pomatená a vyplížila se z pokoje. Jdu ho odtamtud dostat! Nabita novou energií jsem vyletěla jako střela a hnala se k Frize. A poslední zatáčkou jsem se tam dostala. V duchu jsem se modlila, aby tam ta lahvička byla.

Tiše jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Do místnosti prostupovala jen tlumená záře měsíce, pokoj byl jinak opuštěný. Na moment jsem se zastavila a vzpomínala na to, jak jsem se tu ocitla poprvé, ale i na chvíli, kdy jsem tu byla naposledy...

přistoupila jsem k té poličce. Bylo na ni spousta knih a zlaté nápisy na jejich hřbetech se v tom šeru jemně blyštily. Jednu po druhé jsem začala vytahovat a přitom doufala, že právě za tou další najdu to, co tak moc potřebuju. A nakonec... mám ji! V ruce jsem držela malou lahvičku a v ní tmavě modrý prášek, který se ve světle měsíce lehce třpytil. Nikdy by mě nenapadlo, že by hvězdný prach mohl vypadat, právě takhle, ale vlastně mi to bylo jedno. Pokud mi tohle pomůže, tak proč ne? Lahvičku jsem otevřela a nasypala si trochu toho prachu do dlaně. Vážně se moc pěkně třpytil a byl jemnější než bych čekala.

Vyšla jsem pak od Friggy a zavřela za sebou. Najednou se ozvalo: Co tu děláte?" Vyděsila jsem se až mi ruce vylétly a prášek z ruky se vysypal za mě. Rychle jsem se otočila a spatřila jednoho strážce, který musel držet noční hlídku. Už jsem si připravovala výmluvu, když mi došlo, že se nehýbe. Myslím tím, že úplně strnul. Koukal na mě upřeně, ale byl prostě jako socha. Zaraženě jsem zamrkala a pohled zaměřila na něco třpytivého na jeho kůži, pak jsem se podívala na lahvičku s hvězdným prachem. Tak takhle mi to tedy pomůže!

S potutelným úsměvem jsem ho obešla a vydala se osvobodit Lokiho. Nyní jsem měla zbraň, která mi ho pomůže dostat zpět a tak jsem už nemeškala ani chvíli. Dnes už bude volný!