Podvol se mi!

Odpoledne s ním

Hned po poledni byl v paláci strašný shon. Jak jsem se dozvěděla, chystaly přípravy na oslavu Ódinova návratu. To zahrnovalo velkou hostinu, hudbu a samozřejmě tanec. Všichni běhali sem a tam, nosili nejrůznější dekorace, ubrusy, svícny a další věci. Jen jsem nad tím potřásla hlavou a dál bloumala po chodbě. Musela jsem přiznat, že se tu celkem často nudím. Číst knihy jsem nemohla, protože jsem nerozuměla jazyku, kterým byly psané. Kromě Friggy s Lokim jsem se s nikým nebavila a chodit ven jsem teď ani nemohla, protože si Loki nepřál, abych se někde toulala, když je teď Ódin zpět. Štvalo mě to, protože jsem ven chodila ráda a navíc jsem měla pocit, že to Loki trochu dramatizuje.

Teď jsem stála před vchodem do zahrady a rozhodovala se, jestli mám jít ven, anebo zůstat. Venku svítilo slunce a jemně vanul vítr. Povzdychla jsem si a už se chtěla otočit, když jsem za sebou uslyšela Lokiho hlas: „Co tu děláš?" V úleku jsem nadskočila a rychle se k němu otočila. Sice neměl svoje schopnosti, takže se nemohl jen tak přemisťovat, ale i tak chodil neskutečně tiše.

„Já... jen jsem se dívala... na stromy?" snažila jsem se z toho vykroutit, i když jsem věděla, že to nevyjde. Stačil jen jeho pohled, abych poznala, že tomu ani za mák nevěří. Hádám, že odebrání jeho schopností se nevztahovalo na jeho talent rozpoznat, jestli lžu. Navíc jsem byla příšerná lhářka.

„Já se o sebe dokážu postarat," řekla jsem rozhodně a zkřížila ruce na prsou. To nebudu moct vyjít ani z pokoje?

„No, to už jsi mi párkrát dokázala..." nadhodil sarkasticky. Jen jsem se na něj zamračila, ale Loki můj postoj ignoroval. „Nicméně jsem s tebou chtěl mluvit," začal. Tázavě jsem povytáhla obočí. Loki pokračoval: „Dnes se konají slavnosti na počest Ódina," otráveně protočil oči, „Takže... půjdeš tam se mnou?" zeptal se. Než jsem stačila odpovědět dodal: „Vlastně je jedno, co odpovíš, protože tě sebou stejně vezmu."

Přimhouřila jsem oči. „Tak proč ses vůbec ptal?" opáčila jsem a snažila se znít rozhořčeně. 

Loki pokrčil rameny. „Zdvořilost?" Na tváři mu pohrával jeho úšklebek.

„No já nevím, jestli se mi tam vůbec chce..." otočila jsem se k němu zády s předstíraným nezájmem. Nemohla jsem se zbavit toho připitomělého úsměvu, co mi zdobil tvář. Čekala jsem, co udělá.

Loki mě chytil kolem pasu a přitáhl mě k sobě tak prudce, že jsem zády silou narazila do jeho hrudníku a zaskočeně jsem přitom vykřikla.
Přehodil mi vlasy na pravé rameno, pak se sklonil, přitisknul svou tvář na mojí holou kůži na krku a do ucha mi zašeptal: „Přesvědčím tě."

Pod jeho horkým dechem jsem se zachvěla. Dobře. Myslím, že pokoušet ho už raději nebudu. Když jsem mu pod nátlakem odsouhlasila, že půjdu, vítězoslavně se usmál.

„Takže... co budeme dělat?" zeptal se. Snažila jsem se mu vymanit, ale při této otázce jsem se zarazila.

„My?" otočila jsem se k němu čelem.

„Víš, to, že už nejsem král má i své výhody. Třeba že mám hodně volného času," hravě povytáhl obočí a já těžce polkla. Nevím, jestli jsem to brala jako výhodu. Přeci jen být s ním celý den? To asi nezvládnu.

„Tak to je... fajn," nervózně jsem se zasmála. Tak tohle bude katastrofa, pomyslela jsem si.

*

Jak se ukázalo spletla jsem se.
Odpoledne s Lokim dopadlo úplně jinak, než jsem čekala. Provedl mě královskými zahradami, kde všechno krásně kvetlo. Vzal mě k tomu mostu, který zářil všemi barvami duhy a vysvětloval mi jeho podstatu. Ukázal mi lesy a louky a popisoval kam až sahají královské pozemky. Dokonce se mě snažil naučit jezdit na koni, ale když viděl, jak si počínám, rychle to snažení vzdal. Neřekla bych, že se bál, aby se mi něco nestalo. Spíš se bál, abych něco já neudělala tomu ubohému koni. Celou tu dobu mi něco vyprávěl. Ať už to bylo o jeho dětství, bitvách, starých asgardských legendách a nebo o Devíti světech. Překvapilo mě, kolik mi toho řekl. Tím jsem ho měla možnost ještě víc poznat. Ráda jsem poslouchala jeho sametový, pevný hlas.

Když už se stmívalo, dovedl mě zpět k mému pokoji.

„Teď si odpočni. Večer si pro tebe přijdu. Vybral jsem ti šaty, doufám, že se ti budou líbit," věnoval mi zářivý úsměv. Vřele jsem mu poděkovala a doufala, že mi ty šaty padnou.

„Pokud tedy nechceš, abych zůstal..." vyzývavě povytáhl jedno obočí a palcem si přejel po spodním rtu. Zaskočeně jsem zamrkala. Polilo mě horko.

„Ne, to... Můžeš jít. Uvidíme se večer," rozpačitě jsem ze sebe vychrlila.

„Dobře", řekl klidně, „tak tedy večer." S těmito slovy odešel.

Zaplula jsem do svého pokoje a konečně vydechla. Můj pohled upoutaly šaty, ležící na posteli. Byla jsem ohromena jejich krásou. Přistoupila jsem k nim a vzala je do náruče. Zelená látka připomínala vzdušnou organzu. Střihem i materiálem se podobaly róbám ze starověkého Řecka. Šaty doplňoval široký zlatý pásek a pozlacené náramky. Hned jsem si je zamilovala. Byly prostě úchvatné!