Podvol se mi!

Co na srdci, to na jazyku

Po tom co mě Ódin požádal o tanec, Loki mou ruku sevřel tak pevně, jako by ji už nikdy nezamýšlel pustit. Nervózně jsem se na něj podívala, ale on pohled, ze kterého mu šlehaly blesky poutal na Ódina. Ten na něj naopak shlížel klidně.

Když ani jeden z nás nijak nezareagoval, Ódin svou žádost vyslovil znovu. Jestliže se považovalo za pohrdání nepřijít na tuto oslavu, za co by se pak považovalo odmítnutí tance? Prolítlo mi hlavou.

Roztřeseným přikývnutím jsem přitakala. Loki mě neochotně pustil. Ódin pokývl hlavou Lokiho směrem a pak už mě se vřelým úsměvem vedl mezi tančící páry, které se uhýbali s poklonou stranou. Otočila jsem se ještě na Lokiho, který na nás hleděl.

Neklidně jsem kmitala očima kolem sebe, jen abych se vyhnula Ódinovu pronikavému pohledu, kterým si mě se zájmem prohlížel. Zaráželo mě, že vůbec nepůsobil tím samým dojmem, jako když jsem se s ním poprvé setkala. A nebo se mi to jen zdálo?

Sálem se rozezněla nová skladba. Píseň měla pomalejší rytmus. Jako minule, tak i teď se začínalo úklonem. Myslím, že tohle pukrle bylo snad ještě horší než to předešlé...

Ódin mi položil dlaň do středu zad, díky čemuž jsem se zachvěla. Svojí roztřesenou ruku jsem vložila do té jeho a druhou mu položila na rameno tak opatrně, jako bych sahala na popraskanou porcelánovou panenku.

„Začíná levá," zastavil mě, když už jsem chtěla vykročit pravou. Výborně! Rozhodně mi nepomáhal Ódinův podezřele milý úsměv od skutečnosti, že se znemožňuji před ním a aby toho nebylo málo tak i před zraky přihlížejících. Když už se dali do tance i všichni ostatní, vše už bylo snazší. Snažila jsem se mírnit množství špatně zvolených směrů, šlapání Ódinovi po nohách a dalších omylů na co možná nejmenší počet. Ale upřímně? Moc se mi to nedařilo.

„Takže, Liv," začal, „ Něco mi o sobě pověz."

Zaskočeně jsem zamrkala. Trochu až naivně jsem doufala, že na rozhovor třeba ani nedojde.

„No... Nenapadá mě, co bych mohla říct. Já i můj život je prostě obyčejný, takže..." pokrčila jsem rameny. Život lidí v porovnání s tímto životem musí působit snad až zbytečně. Ódin se zatvářil nesouhlasně.

„Jsem přesvědčen, že to není pravda," pronesl hlasem, ve kterém byla slyšet jistota. Nechápavě jsem svraštila obočí a Ódinovi se na tváři objevil úšklebek. „Kdyby jsi byla obyčejná, pak by si tě nevybral. Pro něj by jsi mohla být vším, ale obyčejná ne."

Zvedla jsem k němu oči. Co na to říct? Nic mě nenapadalo. Měla jsem zvláštní pocit, že tímhle někam směřuje. A jak se ukázalo pocit to byl správný.

„Liv," oslovil mě znova, „možná se ti zdá, že ho měníš, ale on dobrý člověk není a nebude." Varování v jeho tónu se nedalo přeslechnout. „Válka je za dveřmi a on si hraje na krále..." utrousil pro sebe.

Takže o to tu jde. Samozřejmě mě mohlo napadnout hned, že se bude chtít bavit o Lokim, no spíš ho shazovat. A válka? Jaká válka? Na to jsem teď ale nemohla myslet. S jeho slovy jsem nesouhlasila a proto jsem opáčila: „Říkáte, že není dobrý, ale špatný člověk to taky není, jen dělá špatná rozhodnutí." Možná můj hlas zněl víc podrážděněji než jsem zamýšlela.

Ódinovi se z tváře vytratil úsměv a zatvářil se přísně. Zřejmě nečekal, že takhle zareaguji. Upřímně ani já to nečekala. „Neznáš ho tak, jako já," ohradil se. 

Zamračila jsem se. Moje nevraživost vůči němu rychle narůstala. „Mohla bych tvrdit to samé," řekla jsem prostě. Ano, věděla jsem, že se dopustil strašlivých věcí. Ale taky jsem věděla spoustu dalších věcí, věděla jsem kým doopravdy je a znala ho tak, jako nikdo jiný.

Ódin se ale nevzdával. „To ti jen láska zaslepuje vidění," podotkl a držel se svého.

Krev mi divoce proudila v žilách. Snažila jsem se zklidnit, ale nepomohlo to a já vybouchla: „O co Vám jde?! Tak moc ho nenávidíte, ale proč vlastně? To proto, kým je nebo proto, co udělal? Podle mě si ale vůbec neuvědomujete, že se nic z toho nemuselo stát. Je to Vaše vina! Kdybyste ho vychovával, byl mu otcem a věnoval se mu, tak se z něho mohl stát někdo jiný! Mohl jste mu ukázat správný směr. Měl jste ho vést tou dobrou cestou, ale Vy jste ho tím vaším zavrhováním nasměroval přímo ke zlu!" Měla bych přestat! Opravdu bych měla, ale vysoká hladina adrenalinu v mém oběhu mi to nedovolila a donutila mě zajít ještě dál: „Říkáte o něm, že je monstrum, ale díval jste se někdy na sebe?!" vychrlila jsem ze sebe.
Byla jsem tak rozčílená! Bohužel až moc pozdě jsem si začala uvědomovat to, co jsem vlastně udělala. Při pomyšlení na fakt, že jsem přede všemi přihlížejícími (a že jich nebylo málo) křičela na Ódina, krále Asgardu mi tuhla krev v žilách a hlava se mi zatočila.
Ódin na mě překvapeně hleděl, úplně mnou zaskočen. A na mě pomalu sedala panika. Co jsem to jen udělala?!

Zamrkáním jsem se rychle vzpamatovala. Rozhlédla jsem se a s hrůzou zjistila, že na mě kolem všichni zírají. V ten moment mě napadla jen jediná věc a tou byl rychlý odchod, neboli v mém podaní útěk. Davem lidí jsem si to razila k místu, kde jsem nechala Lokiho. S úlevou jsem ho tam našla stát opřeného nepřítomně o zeď a hledícího do prázdna. Zřejmě nic z toho neslyšel ani nevnímal, protože se tvářil dost zmateně, když jsem se k němu tak hnala. Roztřeseně jsem ho chytila za ruku a táhla ho pryč.

„Co se stalo?" chtěl vědět. Neodpověděla jsem mu dokud jsme za doprovodu mnoha pohledů neopustili sál. Zhluboka jsem se nadechla a pověděla mu o tom jak jsem se neudržela a křičela na Ódina. Lokimu klesla brada a šokovaně na mě hleděl.

„To jsi mu opravdu řekla?" ve tváři měl kamenný výraz. Adrenalin už totálně odezněl a místo něho nastoupily obavy. Zmohla jsem se jen na přikývnutí a Lokimu začaly cukat koutky až se mu roztáhly do širokého úsměvu. Nechápala jsem, co mu přišlo tak vtipné. Já se bála potencionálních následků a Loki se zatím dobře bavil. Potřásl nade mnou hlavou a když viděl, jak se tvářím přitáhl si mě k sobě.

„Neměj strach. Nic se ti nestane," řekl. Pochybovačně jsem se na něj podívala. Vždyť jsem křičela na krále! Na druhou stranu si to zasloužil...

„Liv, poslouchej mě. Nic ti nehrozí. Ódin to nechá být protože jsi to ty. Z nějakého důvodu tě tu chce mít," zatvářil se zamyšleně, ale pak se usmál. No pořád jsem o tom nebyla úplně přesvědčená a taky jsem se Lokiho chtěla zeptat o jaké že to válce Ódin mluvil, ale na tu otázku jsem zapomněla hned po tom, co mě políbil. Všechno to odeznělo. Byli jsme zase jen my. Žádný Ódin, žádná hrozba války, žádné starosti. Jenom my dva.

Ahoj  všichni :) Chci se omluvit, že jsem tak dlooouho nepřidala novou část. Nechci se vymlouvat na to, že jsem neměla čas a tak podobně, takže se prostě omlouvám. :D