Podvol se mi!

Temné kouty mysli

O několik dní později.

Je noc. Procházím chodbou, která mě zavede do korunního sálu. Slyším odtamtud dva hlasy a proto tam pospíchám. Táhne mě to tam. Kráčím bosa, ale chlad podlahy necítím.

V sále zůstanu stát u jednoho ze sloupů. Dívám se dovnitř a spatřím tam Lokiho. Na tváři se mi díky tomu rozlije neúmyslný úsměv. Stojí ke mně zády. Oslovím ho, ale nejspíš mě neslyšel. Vzhlíží nahoru k trůnu. I já se tím směrem podívám a strnu. Sedí na něm starý muž. Kdo je to? Proč je na trůnu on a ne Loki?

Mužovi stříbrné vlasy mu ladí s dlouhými vousy. Rysy jeho tváře jsou přísné a tvrdé. Chybí mu jedno oko! Je oblečen ve zlaté zbroji a v pravé ruce svírá pozlacené kopí s ostrým hrotem. Na trůnu nad jeho rameny sedí dva černí havrani, kteří neklidně otáčí svými hlavami. Starý muž ve mně vyvolal pocit nejistoty a strachu.

Hledí na Lokiho pohledem, ve kterém se zračí hněv a opovržení. Loki tam ale stojí s hrdě pozvednutou bradou a pevně zaťatými čelistmi.

„Je to opravdu nutné?" promluví Loki a výsměšně nadzvedne ruce, na niž má pouta (kterých jsem si prvně nevšimla). Taktéž měl okovy na kotnících. Vlna znepokojení mi projela tělem. Lokiho slova toho muže ještě více rozhněvala. Následně sestoupí blíže k němu. Loki couvne. Jeho pohyb dozadu je doprovázen zařinčením okovů.

„Jak se opovažuješ vůbec promluvit?!" zakřičí na Lokiho. „Po tom všem, co jsi udělal? Po tom, co jsi ji zabil?!"

Loki se dalším zařinčením napřímil. Se zakrývaným žalem, který je i tak patrný zakřičí: „Já ji nezabil! Nikdy bych jí neublížil!"

Ten muž sestoupí ještě níž. „Nezáleží na tom, jestli jsi to byl ty nebo tvůj lid, kdo jí skrz tělo prohnal ledovou čepel. Za její smrt jsi zodpovědný ty a s tímto vědomím také zemřeš!" vyřkne směrem k Lokimu tak chladně až mi z toho přejede mráz po páteři. Zkusím se pohnout, ale nohy dál stojí na místě. Promluvím na ně hlasitě, ale neslyší mě. Něco tady nesedí...

„Není to přeci moje vina!" brání se dál Loki. Nesnese tu křivdu. Muž s pohledem snad až šíleným sestupuje zas o kus k Lokimu blíž.

„Já, Všeotec, vládce Asgardu, první svého jména, ochránce padlých a strážce Devíti světů tě tímto odsuzuji k smrti," pronese, když už stojí před Lokim. Sevře se mi hrdlo. Loki sebou trhne. S kamenným výrazem udělá tři kroky dozadu.

„Nedělej to," řekne Loki. Ale ten muž jako by ho neslyšel.

„Poslední slova?" zeptá se ho. Loki na něho jen šokovaně hledí. Netrvá dlouho a uvědomí si, že je konec. Ví, že je pozdě. Ve tváři se mu promítne strach, který ale zakryje za svou hrdost. Znovu pyšně pozvedne bradu a s opovržením řekne: „Uvidíme se v pekle!" Po těchto slovech muž zdvihne své zlaté kopí, jehož ostřím probodne Lokiho srdce. Vykřiknu a podlomí se mi kolena. Nevidí mě a ani neslyší. Přede mnou jakoby byla skleněná zeď. Pěstmi do ní buším a křičím, co mi síly stačí, ale nic... Loki před ním padne na kolena. Začne se dávit vlastní krví. Slzy mi v proudu stékají po tvářích a ustavičně se snažím rozbít sklo. Křičím jeho jméno. Stále mě neslyší.

Čepel kopí se zbarvila do rubínové barvy. Muž do Lokiho strčí a ten se skácí na zem. Zády leží na chladné podlaze. V bolestné křeči hledí do stropu. Život ho opouští.

„Loki... prosím!" zašeptám zoufale za doprovodu vzlyku a naposledy udeřím do skla. Loki pomalu a trhaně otočí hlavou mým směrem. Ústa, bradu i čelist má od krve. Jeho pohaslé oči našly ty moje. Vidí mě? On mě vidí! Slabě ke mně natáhl třesoucí se ruku. „Liv," zašeptá.

Otevřela jsem oči a s výkřikem se prudce posadila. Nekontrolovatelně jsem se třásla. Celá jsem byla politá potem. Zrychleně jsem dýchala. Srdce mi málem prorazilo hrudní koš. Můj výkřik probudil Lokiho, spícího vedle mě.

„Co se děje?" zeptal se vyplašeně. Já ale nemohla odpovědět, protože mi hlavou projela ostrá bolest, která nechtěla ustoupit. Před očima se mi zatemnilo a já se zhroutila na postel.

S těží jsem dokázala vnímat. „Liv!" zaslechla jsem jakoby z dálky Lokiho výkřik, i když byl hned vedle mě. Jediné, co jsem dál vnímala byly Lokiho paže, které se ovinuly kolem mého těla. Vůbec jsem nedokázala jasně uvažovat.

Rychlými kroky mě někam nesl. Hlava se mi zakláněla, ruce a nohy mi volně visely. Třásla jsem se čím dál víc. Cítila jsem se jak v jednom ohni. Žár mě zevnitř spaloval. Loki rozrazil nějaké dveře a se mnou v náručí vstoupil dovnitř.

„Bohové, co se stalo?" slyšela jsem další polekaný hlas, patřil Frize. Loki se jí to všechno snažil vylíčit. „Dobře, dobře. Polož ji sem," řekla v rozpacích Frigga. Pak jsem pod sebou ucítila měkkou matraci lenošky. Všechno kolem mě se točilo a bylo jako v mlze. Horko neustupovalo a každé pohnutí  a mě nehorázně bolelo.

„Co s ní je? Proč se celá třese? Co se stalo?" ptal se Loki netrpělivě hlasem, ve kterém se odrážela panika.

„Jen klid. Bude v pořádku." Frigga se ho snažila uklidnit. Ale moc to nepomáhalo.

Ucítila jsem na čele něčí dlaň. „Bože můj! Celá hoří!" zvolala vylekaně Frigga. Já se jen sotva pohnula. „Musíme jí tu teplotu okamžitě srazit! Loki?" otočila se na něho, aspoň myslím. Neviděla jsem jasně.

„Ne, to neudělám. Nechci jí ublížit," řekl tiše.

„Neublížíš jí. No tak, nemáme moc času," přesvědčovala ho. Mysl mi nedovolila přemýšlet, o čem se to baví. Každý nerv v mém těle se soustředil jen na ten neskutečný žár.

Loki vydechl a opatrně mě vzal za ruce. V ten moment mi přes paže až do celého těla prostoupil ukrutný pocit chladu, který se ve mně pevně držel. Byla mi taková zima, jako bych spadla do nádrže plné ledové vody. Srdce se mi díky tomu rychle zpomalilo. Teplo, které mě spalovalo začalo ustupovat. Třásla jsem se pořád, nyní ale tím chladem. Následkem toho teplotního šoku jsem prudce otevřela oči. Z toho, co jsem uviděla, jsem sebou v úleku trhla. Bylo to skutečné, nebo ještě výmysl mé ochablé mysli? Spatřila jsem vedle sebe Lokiho, jehož kůže byla ledově modrá a jeho oči měly krvavě rudou barvu. Vylekaně jsem střelila pohledem k Frize, která se na mě ustaraně dívala. Pak jsem se opět podívala na Lokiho. Naplňoval mě strach. Loki si toho všiml a svoji neklidnou tvář i smutné oči ode mě odvrátil. Pustil moje ruce a já opět upadla do mdlob.