Podvol se mi!

Dohoda

Oči mi sjely k Laně a věděla jsem, že má pravdu. Neměla jsem čas na rozmýšlení. Zachráním ji! Nenechám ji umřít! Proč jsem vůbec váhala? Jestli to, že jeho nabídku přijmu, znamenalo, že Lana bude žít, pak nezáleželo na tom, co bude se mnou. Tohle jsem prostě musela udělat.

"Dobře, udělám všechno, co chceš, jen ji zachraň!" Bezmocně jsem zasténala a čekala na to, co se bude dít.

"Ustup," přikázal mi. Jemně jsem položila Lanu na trávu, která už byla rudá od její krve, stejně jako její jinak blonďaté vlasy.  Odstoupila jsem a on přistoupil k jejímu bezvládnému tělu a sehnul se k ní. Své ruce položil nad její rány, zavřel oči a něco (pro mě nesrozumitelného) tiše vyřkl a opakoval to. Já jen s údivem zírala na to, co se přede mnou odehrávalo. V hlavě jsem přemítala nad tím, jaký osud mě stihne, ale ať už mě čekalo cokoliv, ujišťovala jsem sama sebe, že jsem udělala správnou věc. 

Můj tok myšlenek přerušil až pohled na hojící se rány na Lanině těle. A mě se podlomila kolena nepopsatelnou úlevou, když jsem spatřila, jak se její hrudník nadzvedal a zase klesal od toho jak dýchala. Bez rozmyšlení jsem se k ní chtěla hned vrhnout, ale Loki mě zastavil.

"Svou část dohody jsem dodržel," řekl stroze. "Odcházíme."

Strnula jsem. "A-ale... kam? Tady je můj domov. Já nemůžu-" Ztrácela jsem dech a pohled do jeho mračící se tváře mě děsil.

"Ale ano, můžeš," přerušil mě a přistoupil blíž. "Uzavřeli jsme dohodu, pokud si vzpomínám! Od teď patříš mě, ty, tvoje tělo, tvoje duše... jsou moje!" Mráz mi přejel po páteři. Byla jsem v šoku a cítila jsem, jak se třesu. 

Nedokázala jsem promluvit a Lokimu nejspíš došla trpělivost. "Mám tvému mlčení rozumět tak, že nehodláš dodržet to, co jsi slíbila?  Nuže... Jak by asi reagoval tvůj otec, čestný muž, kdyby se dozvěděl, že jeho dcera neplní své slovo? Možná ho navštívím a sám se ho zeptám na jeho názor..." Pevně zatnul čelisti. 

Dnes to už bylo podruhé, co se mi kolena podlomila. "Jak víš o..." zajíkla jsem se. Škodolibě povytáhl jeden koutek úst, ale neodpověděl mi, protože to bylo jasné... je bohem.

"Pokud půjdeš se mnou, tvůj otec si dožije svůj bezcenný lidský život, avšak pokud nepůjdeš, pak se připojí k tvé mrtvé matce. Rozhodnutí je tvé..." pokračoval dál a jeho hlas přitom zněl tak podivně klidně. Plakat jsem znovu nechtěla, ale i tak se do očí natlačily nové slzy. Jak jen se opovažuje? Jak někdo může být tak krutý? 

Pevně jsem semkla víčka a hlubokým výdechem se snažila uklidnit. Teď na výběr rozhodně nemám, to mi bylo jasné. A i když jsem s otcem nikdy dobrý vztah neměla, nehodlala jsem ho vystavit žádnému riziku. 

Ještě chvíli jsem nechala oči zavřené, abych se na něj nemusela dívat, pak jsem řekla: "Můžu se aspoň rozloučit?"

Slyšela jsem jeho povzdech. "Já zapomněl... ten váš midgardský sentiment." Lehce potřásl hlavou. "Dám ti jednu radu – čím dřív na svoje milované zapomeneš, tím líp pro tebe."

Nebyla jsem si jistá, jak mám jeho slova brát. "T-takže se můžu rozloučit nebo ne?"

Loki se krátce zasmál, nebyla v tom ale žádná stopa po pobavení. "Zřejmě si mě dobře neposlouchala," řekl. Jinými slovy žádné poslední sbohem jsem jim dát nemohla. Ale co bude s Lanou a mým otcem? Co bude s lidmi, které znám? Jak si jen vysvětlí, že jsem je opustila? 

"Nemusíš si dělat starosti," promluvil pak, jeho hlas zněl pořád tak moc ledově. "Až se mnou odejdeš, nikdo si tě nebude pamatovat." Prakticky mi odpověděl na všechny moje nevyřčené otázky. 

Znovu jsem se zhluboka nadechla. V myšlenkách sem se rozloučila se svým životem a se vším, co jsem na něm milovala. Nebylo cesty zpět a já nejsem člověk, co by utíkal z boje.

"Tak už nejspíš nemá smysl se tu dále zdržovat, že?"Dala jsem do toho poslední zbytky hrdosti, která ve mně zbyla.

Lokimu se na tváři objevil úšklebek. Beze slova ke mně natáhl ruku a já se tak moc snažila, aby se ta moje netřásla, když jsem ji vkládala do jeho dlaně. 

Pak vzhlédl k obloze a já ho napodobila.