Odvážný nový svět (Snarry)

14.kapitola

Pochopení

Harry zůstal v nemocnici až do odpoledne, částečně, aby podpořil Draca a částečně proto, aby se vyhnul Severusovi. Celý den se mu to honilo hlavou a po většinu času, co tam byl, vše, co dělal, bylo, že si tu příhodu přehrával v hlavě a vyhodnocoval každý detail. Dohánělo ho to k šílenství a i když snažil na to nemyslet, pořád se to vracelo.

Nakonec se rozhodl, že věc se sama nevyřeší a že dokud bude stranou, nic se nevyřeší. Omluvil se Dracovi a slíbil, že se druhý den po vyučování vrátí, a rozloučil se s Ronem, který tiše řekl: „Doufám, že to vyřešíte, kamaráde, jen se snažte jeden druhého nezabít.„

„Nic neslibuji," zamumlal v odpověď, popadl plášť a zamířil pryč.

Dorazil zpět k přemisťovacímu místu těsně před hradním areálem a vlekl se zpátky k hradu, omotávaje si plášť, zatímco listopadový vítr začal nabývat na síle. Zámek byl tichý, jako obvykle v neděli, a on se prodíral chodbami, aniž by někoho spatřil, mírně znervózněn ozvěnou ticha.

Když dorazil ke dveřím, na chvíli se zastavil, moc se mu dovnitř nechtělo. Neměl náladu na další konfrontaci se Severusem, i když byl v právu; prostě nemohl vystát konflikty. V duchu se otřásl a připravil se jít dovnitř, ať už na něj čekalo cokoliv.

Obývací pokoj byl prázdný a jejich komnaty tiché, ale Harry slyšel slabé zvuky přicházející z laboratoře. Severus tam obvykle trávil většinu neděle a v poslední době mu Harry pomáhal; připadalo mu zvláštní, že nestrávil nedělní odpoledne asistencí. Sundal si plášť, pověsil ho na věšák, pak se posadil na okraj pohovky a očima si prohlížel okolí.

Už to byly čtyři měsíce, co poprvé přišel žít do sklepení, a i když to bylo ze začátku těžké, vlastně si to místo dost oblíbil a postupně ho začínal považovat za domov. Když se však něco takového stalo, měl z toho nepříjemný pocit, skoro nevítaný.

Zamotal se do vlastních myšlenek, když se otevřely dveře laboratoře a vystoupil Severus. „Ach," řekl, „zdálo se mi, že tady slyším nějaký hluk. Čekal jsem, že se vrátíš dřív.„

„Měl jsem co dělat," odpověděl Harry a otočil hlavu, aby se podíval stranou od Severuse, „zítra se ale po vyučování vracím zpátky. Myslím, že Draco si té podpory váží," řekl důrazně.

Severus si odkašlal a odpověděl: „Zítra tam zajdu, měl jsem toho dnes hodně na práci...také jsem si myslel, že oceníš prostor.„

Harry na to neměl žádnou příhodnou odpověď, a tak se rozhodl prostě mlčet, přitom ztuhle seděl na kraji pohovky. Věděl, že je poněkud dětinské mlčet, ale ve skutečnosti nevěděl, co na to říct. Pohrával si s rukávem svého příliš velkého svetru a přál si, aby na něj Severus přestal zírat; cítil, jak ho propaloval pohledem.

„Harry, omlouvám se, jestli jsem tě urazil," řekl tiše a Harryho překvapilo, že slyšel své křestní jméno, byla to vzácná příležitost, kdy se něco takového stalo. „To jsem nechtěl.„

Harry chvíli seděl mlčky, pak pomalu odpověděl: „No, to jste udělal. Myslel jsem, že mě znáte lépe, myslel jsem, že o mně máte lepší mínění. Očividně jsem se mýlil," odplivl si hořce. Zvedl se a obešel pohovku se slovy: „Jestli si o mně myslíte tohle,
pak –"