Odvážný nový svět (Snarry)

44.kapitola

V sevření reality

"Harry o čem to mluvíš? Co myslíš tím, že se Severusovi něco stalo?" Zeptal se Lars a poklekl před Harryho se starostmi a zmatkem vepsaným ve tváři.

„Právě jsem to viděl, Larsi. Zranili ho, v Prasinkách. Musím se k němu dostat," řekl, rychle se zvedl a okamžitě toho litoval, když se místnost kolem něj zakymácela.

„Nebuď blázen, vždyť sotva stojíš na nohou!" Řekl Lars a podepřel ho pod rameny.

„Ne, ne, musím jít. Mohl by být... Ach bože, moje hlava! Nemůžu... já... prosím Larsi, musíš mi pomoct, musíš mi pomoct se k němu dostat.„

Lars chvíli váhal, nechtělo se mu pouštět Harryho kamkoliv v takovém stavu, v jakém se nacházel, ale bál se o Severusovo bezpečí. Byl si také dobře vědom toho, že Harry stejně odejde, ať už s jeho pomocí, nebo bez ní, a s ním to bylo lepší. „Dobře, dobře, tak pojď. Můžeš chodit?„

Harry roztřeseně přikývl a řekl: „Myslím, že ano. Jen mě nech se o tebe trochu opřít?„

Lars natáhl ruku a Harry ji vděčně uchopil, když ho Lars vyváděl z komnat. „Ach, bože Larsi, co když –"

„Prostě tam dojdeme, Harry. Nemá smysl trápit se věcmi, které se ještě nestaly. Co bolest?„

„Spalující," řekl Harry se zasyčením, když pokračovali v chůzi chodbami, jeho tempo ho rozčilovalo, ale zdálo se, že se mu nohy rychleji nepohnou. Byl vděčný za Larsovu podporu; byl si celkem jistý, že by skončil tváří na dlažbě, pokud by musel jít sám.

Roztřeseně se vydali cestou z hradu, každý krok byl pro Harryho utrpením, ale musel se dostat k Severusovi, musel zjistit, jestli je v pořádku. Jak se blížili k malé vesničce, bolest v Harryho lebce začala být neodbytným tepáním za očními bulvami a on nemohl věřit svým očím, že ho správně povedou. Spoléhal se výhradně na to, že ho povede Lars.

Procházeli vesnicí. Všude panovalo ticho a klid, jako by se vůbec nic nestalo, a na strašlivou chvíli si Harry pomyslel, že mu možná poslali nějakou falešnou vizi, aby se nechal odlákat pryč; Oddělení záhad podruhé. Všechno bylo tak mírumilovné, z okolních budov vyzařovaly jemné záblesky světla a teplým nočním vzduchem se nesl smích z hospody. Nebyly tu žádné známky zápasu nebo útoku jakéhokoliv druhu, což se jevilo jako velmi neslučitelné s brutalitou, kterou Harry viděl ve své mysli. Bylo to, jako by vstoupil do snu, kterému nerozuměl.

„Kde je?" Zašeptal a stále se držel Larsovy paže.

„To je v pořádku, Harry, najdeme ho. Můžeš... cítíš něco?„ Zeptal se.

Harry zklamaně zavrtěl hlavou. „Ani ne, ta bolest v hlavě je příliš silná na to, abych cítil i něco jiného," řekl a cítil se nebezpečně blízko slzám.

„To je v pořádku, budeme ho hledat, musí tu někde být. Jen se mě drž.„

Harrymu se chtělo smát; jako by v tu chvíli mohl udělat cokoliv jiného. Pevně se držel a začali obcházet malou vesničku a Harry se spoléhal na Larse, protože bolest v hlavě mu rozmazávala zrak a zatemňovala myšlenky. Podívali se do několika uliček a obešli zadní stranu budov, ale po Severusovi ani po muži, s nímž se setkal, stále nebylo ani stopy. Harry cítil, jak ho zasáhla vlna nevolnosti, když ho náhle napadlo, že Severuse zajali útočníci, a začal horečně přemýšlet o tom, jak by ho mohl zachránit, myšlenky mu létaly ve změti, jak ho přemohly emoce.