"Díra v srdci se už nevyléčí tak už drž hubu!"

41.

"Hele co ti přišlo" přišel Hoseok nahoru do bytu za mnou. Hodil mi tři bílé obálky na stůl co mám v pokoji. "hh? Vypnu podcast a stoupnu z postele a dojdu za ním." Je tam škola, nějaký kamarád a něco neznámého, nevím. Zkus se na to podívat kdyby něco řekni " bez žádného dalšího slova odejde a zavře za sebou dveře. Podle kroků a následného zvuku mikrovlnky jsem uhodl, že je v kuchyni a něco ohřívá.

Tak co to tu máme? Spadnu na židli a nohy si dám na stůl. Vezmu obálky a začnu školou. Přece jen za necelý týden začíná další školní rok. Pro mě naštěstí poslední. Nechci dělat vysokou. Stačí mi maturita.

Otevřu obálku a vyjmu z ní papír. Bylo to něco jako co bude probíhat příští rok pro můj ročník. Jaké kroužky jsou k dispozici, výlety, školné, internáty, novinky, stavby, učitelé, které budu mít a pogratulování za postoupení v ročníku. Takže klasika. Papír jsem složil jak byl a dal ho do jednoho ze zásuvek u stolu. Další jsem vzal Kaiův dopis z Kanady. Idiot si ještě neumí koupit mobil nebo co? Pochybuji, že by ho neměl. Radši musí zaplatit zbytečné poštovné místo pár korun za smsku.

Kai byl můj malý kamarád z dětství. Teď mu je momentálně sedmnáct takže o rok roky mladší. Je výškově větší a dělá si ze mě srandu. Celkově je podobný v chování semnou. Odstěhoval se do Kanady v jeho jedenácti a už šest let mi posílá dopisy. Vždy na jeho narozeniny.

V dopise je ale napsané, že si v Kanadě užívá i přestože anglicky mu moc mluvit nejde a i přes to, že tan tráví šest let. Divné. Mluvit umím líp já a to jsem v Koreji. Dále píše, že si našel přítelkyni a rodiče povýšili. Plánuje na Vánoce konečně jet do Koreje sám. Za posledních šest let tu vůbec nebyl a rodiče tam nechtějí letět proto Kai čekal než konečně bude moct letět sám. Potom mi napsal, že mi přeje hodně štěstí na maturitu.

S dopisem jsem udělal to stejné jako s tím prvním a napil se kávy. Nechtělo se mi otevírat ten poslední. Nejenom, že je to neznámé, ale taky z toho nemám vůbec dobrý pocit. Ale co musím to otevřít co když je to důležité.

Vzal jsem to tedy do rukou a jemně a pomalu ho otevíral. Rozevřel jsem poslední dopis. Hned jsem věděl komu ten slavný rukopis je. Mé matky. Přesně před týdnem ho napsala.

Ahoj Yoongi. Už tři měsíce nás nenavštěvuješ. Chybíš mi. Tvůj otec mi neřekl absolutně nic a vzal mi telefon a zabavil mi ho. Nemám jak volat nebo se dozvídat kdo mi psal smsky. Co ti musím vyřídit je to, že tvůj otec zemřel dnes v čtyři ráno z bouračky. Byl opitý a najel to do zdi v tunelu. Jel i s dvěma muži a ti též umřeli akorát jeden hned po nárazu a druhý hned o dvě hodiny později jak tvůj otec. Nevím kdy ti přijde dopis, protože stále asi nebudu mít mobil, jelikož teď peníze nemám, ale nenutím tě jít na pohřeb. Sama nevím jestli tam chci jít. Pohřeb uspořádá Michael a jeho žena Maria ze Španělska. Neznáš ho je to jeho bratr a nová manželka. Jsem ráda, že jsem našla tvojí adresu. A Jestli by jsi chtěl vždy se můžeš vrátit zpátky. Já a tvůj bratr se na tebe těšíme. Ale kdyby ses nechtěl vrátit nevadí mi to.

Měj se. S láskou tvá maminka.

Byl jsem v totálním tranzu. Každou větu jsem si musel přečíst dvakrát. Papír jsem musel těžce odložit a vydýchat to co jsem četl. Ačkoliv otce nesnáším bylo mi teď ukrutně líto toho co se stalo. Nechápou z jakého důvodu matce zabavil mobil. Bál jsem se v jakém stavu je. Mám nutkání jí hned navštívit. Musím to udělat.

Vyskočil jsem na nohy a rychle jsem běžel se obléct a následně odejít a stihnout autobus, který jede za necelých pět minut. "Do večera jsem doma!" třísknu nechtěně dveřmi a vezmu to schody. Beru je po dvou, ať se dostanu dříve dolů. Výtah nebyl v provozu už měsíc.

Posledních pět schodů jsem se skočil a vyšel ven. Vší silou jsem se rozběhl na nejbližší zastávku. Když jsem tam doběhl autobus byl na místě a čekal jestli někdo nastoupí. Nastupujícím jsem byl udýchaný já. Koupil jsem si jízdenku a sedl si na první volné místo. Lidi se na mě dívali, ale bylo mi to docela jedno.

Za patnáct minut jsem se ocitl v ulici, kde jsem dříve bydlel. Vystoupil jsem z autobusu a začal opět běžet k domu. Už jsem moc nemohl, ale zbývalo mi posledních necelých 200 metrů.

Zazvonil jsem snad čtyřikrát. Byl jsem netrpělivý. Poklepával jsem nohou a mnul si prsty než mi otevřel brácha. "Nazdar Yoon-" ani to nedopověděl a byl mnou odstrčen. Rychle jsem běžel tam kde mamka byla nejčastěji a to do obýváku. Mamka hned vstala když mě uviděla. Usmál jsem se a objal jí, jak nejvíce jsem mohl. Bylo mi jí líto. Teď byla vdova se dvěma puberťákama. No spíše s jedním. "Yoongi.." hlesne a obejme mě též.

"Upřímnou soustrast mami" dám ji pusu do vlasů. "Tobě též" pohladí mě po zádech. Bratr přijde za námi a obejme nás taky. Potom se po chvíli všichni odpoutáme a prohodíme si pohledy. "Konečně tě vidíme" usměje se. Jde vidět, že před chvílí brečela. Nejen, že měla slzy v očích, ale kolem ní byly posmrkané kapesníčky.

"já vás také. Je mi líto, že nám umřel táta, ale musím vás říct to co jste pravděpodobně neslyšeli. Jde o to, že..."

Vše jsem jim povyprávěl. Byli zaskočení, co vše o něm vím. Měli v něm zlost, ale byli jako já. Také jim chyběl a byli jsme stejnak v smutku. Radši jsem vzpomínal na brzké dětství než na posledních několik let. Řekl jsem jim, že je budu navštěvovat ačkoliv vím, že to dopadne tak, že k nim přijdu maximálně na Vánoce. Je mi toho líto, ale přeci jen na vše mám zlé vzpomínky hlavně na ten dům.

Přišel jsem pozdě večer. Hoseok spal na gauči. Televizi měl na Netflixu na poslední sérii a poslední epizodě. Dodíval se dokonce. Usmál jsem se. Je to strašný dramatik. Vypnul jsem televizi a lehl si k němu. Zakryl jsem nás jeho žlutou dekou a usl. Potřeboval jsem jeho teplo i když jsem přemýšlel nad Jiminem. Jak se asi má?

~1054~