"Díra v srdci se už nevyléčí tak už drž hubu!"

2.

JIMIN

Pomalu končí další školní rok. Je červen a pomalu se chystá uzavírání známek. Začíná se vše připravovat na prázdniny. Někdo už jede na dovolenou nebo s přáteli někam na cesty. Já budu sedět doma a čekat, až bude září a půjdu do čtvrťáku.

Nemám kamarády. Neznám pomalu ani za ty tři roky jména svých spolužáků. Považují mě za divného kluka. I já se tak považuji, protože rozhodně nejsem stejný jako ostatní v mé třídě, v téhle škole.

Moc se mi líbí Min Yoongi, ale docela naděje toho, že budu s ním, se snižuje a přijdu si zoufalý z toho, že nikoho nemám, komu bych se svěřil než mému bratrovi. Ale ten sám už žije svůj život. Pravděpodobně má už tajný vztah a nechce mi to říct, aby mě nezranil. I když bydlí pod jednou střechou, už to nebývá jako dřív.

Skončila pátá hodina. Dneska už poslední dvě. Jelikož učitelé nejsou ve škole (určitě si valejí šunky u pláže), máme dvě hodiny tělocviku. Budou opět podle pana telocvikáře turnaje ve volejbalu. Už od prváku na něho z vysoka seru vždy mě tam nechá hodinu na hřišti bez žádného vyměnování. Ostatní mají pauzu a já ne. Zřejmě to mám za trest.

"Jimin!" zavolá na mě jeden kluk, kterého neznám. Neznám jeho jméno. Jen kývnu a zařadím se za něho. Yoongi je opět v našem týmu. Tenhle tým je vždy takto poskládaný. Máme to v kapse.

Usmál jsem se nad představou, že vyhrajeme proti druhé třídě.

"Jste první. Doufám, že to neprohrajete." Vždy měl raději nás. Oni byli něco jako volové v kurníku. "Neposer to Jimine." Jak bych mohl? Můj pohled udeřil nahoru k mému oblíbenci.

"N-neboj." Bez známky, že ho miluji nadevše jsme se rozešli na hřiště. Každý na svá místa a začali jsme hrát.

Střelil jsem míčem na druhou stranu hřiště a dostali jsme bod. Já to říkal, vyhrajeme. Když jsem se otočil na Yoongiho, který čekal kam míč dopadne, musel jsem se usmát. Pot mu smočil ofinu. Musel jsem se ale věnovat hře, aby mě nezabili za ztrátu bodu.

Dvouhodinovka se chýlila ke konci. Vyhráli jsme proti všem. Za to jsme dostali odměnou velkou ztrátu energie a pot jako v oceánu. "Yoongi jsi výbornej." Poplácal ho po zádech náš kapitán. Jasně, že já nic. Sice si všichni uvědomují, že beze mě by to bylo horší, ale nikdo si nepovaží mě pochválit. Zřejmě by ztratili hodnotu.

Sklopil jsem hlavu a šel do šatny. Musím být mezi prvníma, protože nemám rád, když se na mé tělo dívají ostatní kluci. Jak tak vidím, docela nestíhám, protože slyším nějaké kroky. Buď to učitel, nebo kluci. Ticho. Najednou přišel s rázným krokem právě můj nejlepší Yoongi. Zvedla se mi nálada.

Ale z mých myšlenek, že mě pochválí mě vzal za ruku a táhl na chlapecké záchody. "Huh?" Hodil mě jemně o zeď. Kachličky byly studené, ale bylo to spíše uspokojující než nepříjemné.

"Tak malý, drobný, ale odehrál snad všechny hry skoro sám. Jak?" Prohlížel si mě. Bylo mi to trochu divné, že on si mě prohlíží, ale mlčky jsem pozoroval zase já jeho. "Řekni. Odkud tak dobře hraješ?" Jeho obličej měl tázavý vzhled.

"Nevím. Mám to už odjakživa." Nechal jsem svůj hlas takový, jaký mám. Bylo to těžké, než jsem to vyslovil, ale bez žádného koktaní.

"Chci to taky tak umět." Usmál se a ještě jednou si mě prohlédl. "Souhlasíš, že?"

Kývl jsem na to. Jsem to ale blázen! "Pod podmínkou... Ty mě naučíš basket."

Zasmál se. Když si stoupl byl ode mě o hlavu vyšší. "Myslím si, že takového malého kluka by zastínili, kdyby hrál basket, no ne?"

Pravda. Nemám ani 170 cm. "Fajn, tak když ne to, tak chci umět hrát na klavír jako ty." Nasadil jsem pohled, že když chce umět tak dobře hrát jako já, tak i já budu umět hrát na klavír jako on.

"Dobře. Zítra mě čekej na hřišti u školy. Snad víš, kde. Jeden den mě budeš učit ty, druhý já, jasný?"

Byl jsem natešený jako patnáctiletá holka, co vidí známou osobnost. "Jasný." Když odešel, tak jsem sjel po kachličkách dolů. Myslím si, že s mými rudými tvářemi jsem obarvil i zeď na WC. "Jo!" vítězně jsem se usmál a začal vítězně máchat rukama.

Zanedlouho zazvonilo a já v tu chvíli si uvědomil, že tu sedím dobrých deset minut. Rychle jsem vstal a doběhl do šatny. Nikdo tu nebyl. Vše bylo prázdné a smrad od potu se vyvětral. Jsem poslední....

Tak a teď doufám, že se tato kniha uchytne na dobrých místech.

Vítejte u další kapitoly !💮✨🌸❤️💜
Budu ráda, když budete hlasovat a komentovat. Určitě mi to pomůže. Zvládneme to daleko s touto knihou? Já doufám že ano!

I purple you A.R.M.Y 💜 💜 💜

~782~