"Díra v srdci se už nevyléčí tak už drž hubu!"

42.

Bylo prvního září. Den kdy všechny děti a dospívající začínají svůj nový školní rok. Tyto prázdniny neskutečně dlouho trvaly hlavně kvůli tomu co chystám. Každý totiž ví, že mám něco s Jiminem a každý něco ví, že se mezi námi něco stalo. Chtěl bych se mu před celou školou omluvit. Za to, co jsem udělal si zaslouží omluvu. Doufám, že to přijme. Je to moje jediná šance, kdy můžu získat Jimina zpátky.

Domluvil jsem se s ředitelem o tom, že bych chtěl udělat jedno překvapení... Ani nevíte jak dlouho mi ho trvalo přemlouvat. Opravdu až mi bylo trapně za mě samého. Naštěstí po týdnu polevil. Těch prosebných slov co jsem ze svých úst musel vypustit... Ani vzpomínat na to nemůžu.

Přišel jsem tedy do školy o hodinu a půl dříve, abych vše připravil. U východu u školy jsem rozložil bílé okvětní lístky. Naštěstí nemělo dnes foukat, tak aspoň to nebude jako s těmi fotkami. Červenou třpytivou mašli jsem nalepil na dveřní sklo a tím to skončilo. Vešel jsem dovnitř a ukázala se prázdná velká chodba. To je po dlouhé době, co vidím chodbu bez jakékoliv nohy. Přišlo mi to až strašidelné. No ale bez keců. Jinak se nikam nepohnu.

Po skříňkách jsem nalepil červené šipky. Ukazovaly směr kam Jimin má jít. Ostatní o tom taky ví. Jen Jimin ne. Tedy doufám. Po zemi jsem vyhodil několik okvětních lístků. Vystavil jsem to tu jako kdyby to byla svatba, ale co už. Skromný to nemůže být. Bílé stuhy jsem různé obmotal kolem klik tříd. Aby nějaký imbecil nešel do třídy místo do tělocvičny. Nemám moc času a tak jsem to zrychlil. Já blbec jsem nikomu nezavolal ať mi pomůže. Cc- příště to neudělám. Eh jo logicky když toto je můj poslední rok.

Došel jsem ke druhým dveřím. Ty vedly ven na tenisové kurty, do velké tělocvičny, na bazén nebo na cvičák (takové to velké kolo kde se běží různé tratě). Měli jsme toho hrozně moc. Jde vidět, že lidi nutí, aby studenti pracovali na svém zdraví. Což je dost skvělé.

Ven jsem nic nedal jen šipky. U dveří tělocvičny jsem nalepil otevřít. Vše se naštěstí odlepí rychle a nezbyde tam nic. Což se vyplatí. Určitě bych nechtěl drhnout různé skříňky a dveře od nálepek. Dveře jsem ještě vyzdobil červenou stuhou. Potom jsem rozevřel dveře a uviděl prázdnou ještě ne úplně světlou tělocvičnu. Nesvítilo tam ještě sluníčko, ale první paprsky už tam byly. Vybral jsem si tělocvičnu kvůli tomu klavíru na pódiu, kde se většinou konají koncerty. Studentů je strašně moc a všichni se schválně přijdou podívat ve velkém množství, protože já a Jimin jsme jedna velká kapitola tady na škole hned po tom, že jsme tu byli kdysi velká parta. Však víte. Já, jin, Hoseok.. A další. Jiminovi dám extra VIP místo, aby byl sám a abych měl na něho hezký výhled. Celou tu dobu co jsem se potkal s matkou po třech měsících zkouším hrát tu Jiminovu oblíbenou píseň. Vyznačil jsem průchod pro Jimina a menší čtverec, kde si stoupne. Vše bylo vyplněno okvětníma lístakama. Více jsem to nezdobil. Světla, která vždy svítila u koncertů se zapla. Přišel tam pán, který osvětluje pro školy. Nestál moc, protože jeho jediná povinnost byla osvětlit mě a Jimina. Né že bych ho podceňoval.

Zkusil jsme si to zkouškově. Přisedl jsem si ke klavíru a začal hrát. Začal jsem potichu a potom zesiloval až nakonec to vyvrcholilo v Jiminovu nejoblíbenější část. Miloval tu melodii. Doufám, že jí miluje i teď. Když jsem dohrál stoupl jsem podíval se okolo a pomocí schůdků, které jsem tam přidal jako doplněk od školy jsem sešel a stoupl si na místo Jimina, kde se mu veřejně omluvím. Možná je to moc, ale i naše hádka se odehrála mezi lidmi a ne, že by jich bylo málo.

Uviděl jsem Jisunga, jak přišel jako první do tělocvičny. "Čau Gi" usmál se a podíval se. "Jimin bude rád" mrkl na mě a postavil se mimo kam má jít Jimin. "V to doufám" začnu mít menší strach. Budou tu lidi a já budu hrát před všemi. Hlavně před Jiminem. Takový stres jsem nikdy neměl. Vždy jsem se choval, jako by mi vše patřilo. I když to nebyla pravda.

Lidi se hromadili a Jimin nikde. Začal jsem si psát ve své mysli různé scénáře. Možná se odstěhoval a přešel na jinou školu nebo je nemocný. Co když se mu opravdu něco stalo a je v nemocnici? Byl jsem nervózní. I Jin tu nebyl. Ten, který chodí na čas kdy se otevírá škola. Najednou jsem uviděl ty dvě známé tváře. Dvě postavy, které bych poznal na kilometry daleko. Kim Seokjin a Park Jimin. Šlo vidět, že Jimin nechtěl jít. Nevěděl co to vše má znamenat. Lidi konečně polevili a napnuli se úplně z jiného důvodu. Ne z toho, že už to trvá poměrně dlouho, ale z toho, že to vše začíná. Jin Jimina opustil a stoupl si od něho k Seungminovi. Jimin byl mimo. Nevěděl co má dělat. Stál tam jako socha než ho popohnal Jin. Protočil oči a zhluboka vydechl oxid uhličitý. Následoval menší uličku než si stoupl do velkého čtverce z okvetních lístků. Nesnáší ty pohledy na nás už teď, ale nedává to příliš najevo. Dál jsem je už nechtěl trápit, proto jsem začal hrát. Všichni v tu chvíli ztichli a byli zvědaví, jak se tato situace rozvine. Jimin totálně ztuhl a šlo vidět na jeho obličeji jistou červeň. Ví moc dobře, že jí miluje. Tuto skladbu nahrával na svůj telefon, aby ji mohl poslouchat.

Tóny klavíru zesílily, protože jsem na ně dával jistý důraz. Lidi si to natáčeli jediný Jimin tam stál s kamennou tváři a bezčitelným pohledem. Nevěděl jsem co má na mysli. Zalil mě pot. Nesmím zkazit žádnou věc. Vše je jen na mě. Určitě zítra bude všude moje tvář na každém příspěvku společně s Jiminem.

Koutkem pohledu jsem uviděl, jak Jimin pomalu začíná opouštět to svoje nečitelné a nahradí ho smutek. Možná i soucit kdo ví. Je teď jako zvadlá květinka. Potřebuje péči. Potřebuje lásku.

Dohrál jsem poslední tóny skladby. Vžil jsem se v tom hlavně kvůli Jiminovi. I já měl velký problém zadržet ty slzy. Nemám sílu se zvednout a cokoliv říct, ale musím. Chci totiž Jimina už jen u sebe pod svojí kontrolou, láskou a péčí.

V duchu jsem se pofackoval a oklepal, abych zahnal ten stud. Nemám toho moc připraveného... Popravdě jsem moc nepřemýšlel, co mu mám říct. Trochu jsem si to trénoval, ale potom mi to přišlo trapné.

Zvedl jsem se ze židle. Všichni v pozoru čekali co bude dál. Vzal jsem mikrofon, který ležel u klavíru a silně stiskl. Poslední šance si vymyslet něco co nebude blbé říct.

"Ehm ehm... Park Jimine. Oba jsme si toho prožili moc. Oba jak už známe nám většina lidí říká, že jsme si odlišní, ale přesto strašně podobní. Abych pravdu řekl mají pravdu. Každý z nás si něčím prošel. Mrzí mě co se dělo i v dřívějších časech. Nejde na to jen tak lusknutím prstu zapomenout. Omluva též nepomůže, ale i tak se ti chci z celého srdce omluvit. Chci udělat pro tebe cokoliv, co by ti vytvořilo úsměv ma tváři. Nechci, abychom byli my dva smutní. Moc toho máme za sebou. Kde jsou ty časy, kdy budeme šťastní..." podíval jsem se do všech párů očí co se na mě dívali a dále pokračoval." Jimine chci si tě vzít pod svá křídla. Dozvěděl jsem se, že jsem byl tvůj lék dokud jsi nepoznal, že jsem v hloubi duši vlastně jed... Závislost... Jenže nechci říkat, že jsem se změnil to opravdu ne, ale budu se natolik krotit, že nepoznáš tu zlou stránku. Ty jsi můj lék. Cítím v srdci, že mi tam chybíš. A ano pro všechny jsem gay. Nestydím se za to. Není to nemoc je to prostě už v nás. Proto ti chci Jimine říct jestli by jsi mi nedal šanci... Vezmu si tě pod svá křídla a budu tvůj opatrovník. "sklopil jsem hlavu a zahnal slzy. Potom jsem opět zvedl hlavu a podíval se do Jiminových očí. Najednou zvedl ruku. Pochopil jsem, že chce mikrofon, tak jsem mu ho dal. Po chvilce řekl." Min Yoongi... Ty víš, že se díry v srdci nevyléčí. To máš pravdu. I ty jsi hezky prostřílel moje srdce a ne jen jednou. Omlouvám se, ale chtěl bych si to rozmyslet. Mám tu někoho jiného. Víš moc dobře kam si zakročil. Co jsi mi způsobil. Jsem rád, že jsi toto celé připravil pro... Pro mě, že ano? Kdyby jsi mi to poslal zprávou nebo udělal něco jiného, řekl bych ti ne, ale udělal jsi ve mně opět zmatek. Zkusím si to rozmyslet, protože tu mám osobu, které věřím více než tobě.. zatím... Ale neboj se dozvíš se to co nejdříve "usměje se a podá mi mikrofon zpět. Já sejdu z pódia a silně ho obejmu. Začnu mu vzlykat do ucha. Všichni se k nám shluknou a začnou tleskat. I přesto, že nevíme zda budeme v budoucnu spolu. Neřekl mi ano, ale i přesto jsem strašně šťastný už jen z toho, že přišel, že vyslechl tu píseň, že vyslechl můj proslov, že odpověděl. Začínám být ním posedlý. Začíná se mi otevírat nová komnata, která mi značně ukazuje, že ona ta osoba je prává.

~1529~