"Díra v srdci se už nevyléčí tak už drž hubu!"

4.

Musím říct, že Yoongi je dokonalý sám o sobě.

Byli jsme spocení, ale dál jsem mu ukazoval, jak jednoduše vyhrát. "Dneska můžeme skončit ne?" zeptal se. "Jak chceš" chytl jsem míč do rukou. "Není to naše poslední setkání" mrkl na mě a já se mohl zbláznit!

"Tak pro dnešek konec" usmál jsem se a šli jsme dát míč zpátky do skladu. Naše flašky vody byly vypité. "Zvu tě na vodu" uchechtl se. "D-díky?" znělo to jako otázka než odpověď.

Byly čtyři hodiny a přišli jsme do nadelakého obchodu. Tam nám koupil další flašku vody. "Nemusel jsi mi to kupovat" vyšli jsme z obchodu. "Nechci s tebou v náručí lítat do nemocnice" zasmál se. "Nebyl jsem na tým tam špatně" praštil jsem ho do ramene. "Jasně" řekl sarkasticky. "Zítra půjdeme ke mě ok? Mám tam piano tak tě začnu učit" napil se z petlahve. "Dobře. Už budu muset. Zítra ve škole" zamával jsem mu stejně jako on mě a s úsměvem na tváři jsem se vydal domů. Asi jsem se zamiloval více než dřív.

"Jsem doma" zvolal jsem a vyzul se. "Nazdar" pozdravil mě Taehyung dívajíc se do mobilu. "Ahoj jsou rodiče doma?" zeptal jsem se a vyhodil petlahev do koše. "Hmm jsou" tím naše konverzace skončila. Kývl jsem, že chápu a vzal si jablko. Kráčel jsem si to hezky do koupelny, abych se mohl osprchovat.

Když jsem přišel do koupelny musel jsem na sebe v zrcadle nechutný výraz, protože to jak jsem vypadal. Hůř než bezdomovec. Potřebuji očistit svůj vzhled.

Na nic jsem nečekal a šel do sprchy.

RÁNO

Vzbudil jsem se jako každý jiný den v sedm. Tentokrát jsem nešel do sprchy a do školy jsem se vydal o deset minut dříve. Bratr mi opět s rodiči nevěnoval pozornost , takže jsem nemarnil s nimi čas, vzal si nějaké jídlo a odešel. Už jsem si na to zvykl.

Ve škole jsem si chtěl nachystat věci na první hodinu. Byla matematika. Ale někdo mi nedovolil ani otevřít skříňku, natož si vzít věci a odejít. Otočil mě čelem k němu a hodil mě zády o mojí skříňku. "Takže se tu někdo chytá o Yoongiho rameno tak, aby si ho lidi všimli, že? Nebo je jenom Park Jimin kurva?" chvíli se odmlčel a lidi se seběhli jako vždy k těmto situacím okolo nás. "Kdybych byl kurva, tak chodím jako ty" odsekl jsem. Ano vypadal jako děvka, takže jsem s tím neměl problém. "Tu svoji hubu můžeš otevírat na péra a ne na mě!" na tvář mi přiletěla silná facka, až můj obličej se otočil o devadesát stupňů. "Kreténe" udeřil jsem svůj pohled do jeho očí.

Když se napřáhl, že mi dá pěstí, tak přiběhl Yoongi a onoho člověka začal bít pěstmi do jeho tváře. Lidi si to buďto natáčeli a nebo se o své myšlenky podíleli se svými přáteli. "Ještě jednou se ho dotkneš, tak ti vyrazím všechny zuby z tvé držky!" vstal a kopl ho do zad. Přišel ke mě a zeptal se "Jsi ok?" kývl jsem i přesto, že se mi začaly hrnout do očí slzy. "Promiň... Hraje si na někoho kým není" Semnou šel do třídy. Cítil jsem se smutně, ale i výtězně hlavně kvůli tomu, že mě Yoongi zachránil. Sice jsem dostal silnou facku, ze které mi i po dvou hodinách lezly červené flíčky od jeho ruky ven, ale stále jsem byl Yoongimu vděčný.

" Zítra budu zkoušet nachystejte se a ne že nebudete vědět ani kdy se odehrála druhá světová válka!" křikl po nás učitel. Vždy má takový nervy. Potom odešel.

"Tak pojď jdeme" Stal u mé lavice Yoongi už s batohem na zádech. "Jo jen si vezmu věci" vzal jsem si je do rukou, protože jsem nechtěl je brát domů. S Yoongim jsme se zastavili u skříněk a potom bez žádného dalšího zastavování jsme se vydali k němu domů.

"Tady si můžeš odložit věci" ukázal na menší lavici z bílého dřeva. "Bydlíš s rodiči?" zeptal jsem se kvůli více párům bot... A hlavně ženských. "Ano a s bratrem" stroze mi to řekl a vydali jsme se do jeho pokoje. Nebyl nijak barevný. Hrály tu hlavně odstíny bílé a šedé. Sem tam panovala černá. U vchodových dveří do pokoje byl bílý klavír. Bylo to nádherné. Hned bych skočil do jeho dvojlůžkové postele a zahrabal se do jeho už na pohled měkkých a přitažlivých peřin.

Zahnal jsem své pocity k té posteli a pokoji a věnoval se Yoongimu. "Tu si sedni dojdu pro židli." jak řekl tak jsem sedl a on si přinesl židli, kterou měl u počítače. "Takže... Znáš nějaké základy?" jako na začátek všeho, byl základ toto.. Jednoduše jsem kývl. V jeho očích panovala úleva.

"To jsem rád. Takže noty akordy znáš. Co třeba hrát nějaké skladby?" A tu jsem skončil. "No.. Neumím to.." "Ok. Začneme s jednoduchou twinkle stars?" zeptal se a já s úsměvem opět kývl.

"Umíš dokonale hrát" záviděl jsem mu to. Já s mými malinkými prstmi nezahraju. Už to vidím. "Nejdřív pravou" začal mi vysvětlovat.

Po půlce jeho vysvětlování jsem se zažral do jeho krásného obličeje. Je tak nádherný. Akorát on mě nikdy nebude mít rád. Určitě mě využívá jen aby uměl hrát líp než já a potom aby mě všichni i v tom tělocviku odhrnuli stranou. Tak moc jsem smutný...

"Jimine? Slyšíš? Že jsi mě vůbec posledních pět minut neposlouchal?" jeho pohled mě probudil z myšlenek. "Co? Jasně že poslouchám" usmál jsem se, ale úsměv přidal ještě víc, že jsem byl absolutně mimo. "Jojo jasně" protočil očima.

"Zahrej to" poručil mi a já tak udělal. No.. Spíše se pokusil, aby to ne znělo jak od dítěte, který neví ani co to nástroj je.

"Máš moc malé prsty, ale nevadí. Musíš si pomoct. Co třeba takto?" vzal moji ruku a položil jí více k vrcholu kláves. "Jo to je lepší" nad jeho dotekem jsem se ošil. "Myslím, že by jsme si měli dát pauzu. Pořád to pleteš. Už jedeš z posledního. Chceš džus?" V jeho hlase šlo slyšet únava a pokáráni. Kývl jsem a řekl si o jahodový. Na obloze šlo vidět, že se blíží k bouři. Hlavně to ne. Musím se dostat domů..

Vítejte u nové kapitoly! 💜🐾✨🌸❤️
Doufam že se vám líbila.
Tak co bude bouřka nebo ne? Za mě by mohla být 👀
Tato knížka si myslím že dosáhne 60 kapitol hlavně kvůli tomu že mám s ní ještě velké plány které chci hezky rozepsat takže doufám že to tak bude do těch 60.

Přeji hezký den/dobrou noc /večer 🐾✨🌹💗
I purple you A.R.M.Y 💜 💜 💜