"Díra v srdci se už nevyléčí tak už drž hubu!"

39.

Dnes byl neobyčejně větrný den. Natož, že je po vysvědčení a jsou první dny prázdnin je dost nečekané, že bude foukat. Bohužel s tím nic neudělám a jediný co mi zbývá je nakoupit pro mě a Hobiho se kterým bydlím. Chce prý nějaké nové pitíčka. Je to barevné a prý to chce kvůli barvičkám na té petlahvi. Ah umírám. Místo toho, abych konečně naspal krásných osm hodin jsem spal jen čtyři. Asi přijdu domů a hned se svalím po posteli a dospím další hodiny.

"Vezmi i tyčinky!" zakřičí Hobi z pokoje do chodby. "Jo.." protočím očima a odejdu. Úplně vidím, jak půl hodiny se budu zabývat jen tím, kde jsou jeho tyčinky a pitíčka a další milované věcičky! Ale potom je šťastný a rád mi uvaří něco dobrého. A to se vyplatí.

Vyšel jsem z bytu a z celého paneláku. Bylo osm hodin ráno a Seoul se začal zase rozjíždět. Lidi chodí do práce a nebo děti do školky (četla jsem, že existují i školky přes prázdniny, ale jen zkráceně. V některých státech jsou i výše zdražené. ) Jen jsem si povzdechl a dal si do uší sluchátka a pustil si nějaké písničky. Playlist poslouchám dobré dva roky a stále nevím jména písniček, které tam mám, ale když slyším melodii písně dokázal bych zazpívat celý text.

Když přecházím přes přechod najednou ucítím v hrudi menší ránu. Když se skloním a podívám se uvidím, jak do mě narazil nějaký mladý kluk. Heh říkám to jak kdyby mi bylo třicet. Vypadal, ale na čtrnáct což je o čtyři roky. Je prostě mladší než já. "Ehh omluvám se moje chyba" zvedne ze země rychle věci, které mu spadli a zčervená. Stál jsem tam v ruce kapsách a díval se celou dobu na něho. "Budu muset hezký den" usměje se a já též. Když doběhe přes přechod zmírní chůzi a dál nemotorně jde přes ulici. Já jsem si uvědomil, že jsem stále na přechodě a šel tedy nakoupit už bez žádných zádrhelů.

Koupil jsem vše co bylo potřeba. Tyčinky jsem hledal dvacet minut a potom jsem se ptal snad pěti zaměstnanců, kde jsou ty tyčinky. Nejlepší na tom bylo to, že jsem nevěděl, jak přesně se to jmenuje a jak to vypadá takže na mě koukali jak na blázna

Když jsem vyšel rozhodl jsem se, že se půjdu projít. Poslední dobou je jen horko a moc nevycházím kvůli němu ven, tak aspoň dnes když je větrný den můžu vytáhnout paty z domu. Zamířil jsem rovnou na mé místo. Nebylo to daleko, ale i tak jsem si pustil do svých sluchátek písničky. Vposlouchal jsem se do písniček takže mi cesta dlouho netrvala. Ocitl jsem se tam po necelých deseti minut.

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Zopakoval jsem několikrát dokud jsem neusoudil, že si to tu projdu. Dlouho jsem tu nebyl, takže jsem viděl už rozkvetlou jabloň. Zasadila ji tu má matka i přes to, že ji to tu nepatří a nemělo by se tu nic jiného sázet. Udělala to pro mě jako památku na ni. Abych věděl, že se tu vždy můžu objevit a najíst se. Bylo to od ní hezké.

Vzpomínku jsem nechal uležet v hlavě přešel jsem k jabloni a utrhl si jablko. Kousl jsem do něho a šťáva z jablka tekla po mé ruce. Vychutnával jsem si to dokud jsem si něčeho nevšiml.

U jabloně ležela bílá krabička s černou mašlí. Byla v zemi, ale jeji okraj jí prozradil. Kdo by kopal díru jen, aby dal krabičku k jabloni? Kdo by to udělal? Nedalo mi to pokoj a musel jsem zjistit co to je.

Omlouvám se za nevydávání kapitol. Ano i mě to štve jak líná jsem, ale je léto a více se soustředím na venek než na psaní nebo jakékoliv čtení. Dávejte na sebe pozor, protože vedra jsou tu a nechci, aby se vám něco stalo.

I purple you A.R.M.Y 💜 💜 💜

~643~