"Díra v srdci se už nevyléčí tak už drž hubu!"

27.

Je pomalu už půlnoc a já nemůžu spát. Po pokoji se rozléhá tma a jediný zdroj světla je měsíc v úplňku. Yoongi si hezky pochrupkavá a já přemýšlím nad tím, co se dneska stalo. Celkově i přemýšlím jak jsme se rychle k sobě dostali. Bavíme se spolu jako bychom se bavili několik let. Jen doufám, že se nic nestane. Yoongi je teď moje podpora, za kterou se můžu opřít a samému to nebude vadit.

Ráno

"Spěcháme!" křiknu z chodby na Yoongiho, který dojídá v kuchyni poslední kousky buchty. "Jo už jdu" řekne otráveným hlasem Gi a vejde už zase ve svém  oblečení (Žádná uniforma) zamnou do chodby. Tam si nazuje boty a vyjde semnou ven. Jedeme spolu na kolách, protože odpoledne si pojedeme zajezdit. Hobi je prý zaneprázdněný a tak nepojede.

Vyjdeme do školy. Každý se na nás otočí a prohlédne si nás. Opět se cítím nekomfortně. Yoongi ale udělá nečekaný krok a dá mi ruku kolem ramen. Docela se leknu a rychle se podívám na Giho, který si to prochází chodbou jako by mu patřila. Takové sebevědomí bych chtěl mít.

"Čau Mine!" Najednou se ozve hlas za námi. Namjoon. "Nazdar!" otočí se úplně a obejmou se. "Tak co ty a Jimin? Prý spolu jste a bydlíte spolu" se zvědavým pohledem si projede od zhora dolů mě a čeká na odezvu. "Ty věříš těm kecům?" bouchne ho do ramene a zasměje se. Z poloviny je to pravda. Jak se to ale dostalo tak rychle to nevím. "Tak holky to říkají důvěryhodně" mrkne na něho a v tom se oba začnou smát. Jsou takoví kupy smíchu. "Ty krávy chtějí jen roznést drby, aby mohly být lepší. Někdy samy neví kde leží pravda" protočí očima. "Nechme být holky na pokoji. Co volejbal? Má být už za týden a vy co?" zeptá se konečně i mě. "Jsme na tom dost dobře. Jediné co nevíme je jací budou ostatní. Nikdy od nich nevíme co čekat." odpovím s mírným úsměvem.

"Tak hodně štěstí já jsem se schválně omluvil." ukáže nám ruku závaznou do obinadla a široce se usměje. "Ani muk jinak vás zabiju" uchechtne se a rozloučíme se. Musí ještě vyřešit jeden problém.

My jsme se vydali do třídy. Každý si sedl na to své místo a nachystal si věci. Ostatní už byli ve třídě a bavili se o různých věcech. Po svých zážitcích až po jejich problémy. Já seděl potichu u okna a díval se jak Sakury před naší školou rostou. Po chvilce očekávání zazvonilo a všichni si šli postupně sednout na svá místa. Naše třídní zanedlouho přišla a položila si své věci na svůj pracovní stůl.

"Park Jimin vstát" zavelela učitelka a já tak učinil. Bál jsem se co to bude teď. "Jak si můžeš dovolit si takto pomalovat lavici! A ještě sprostě?! Přijde ti to normální?" Rozčílí se učitelka a já ani nedutám. Však já jsem nic neudělal ještě pan učitel Jung mi řekl, že to vyřeší. "J-já ale nic neudělal. P-přišel j-jsem do třídy po Angličtině a n-najednou u mé lavice byla celá třída." Opět jsem středem pozornosti.

"Dobře chápu. Takže kdo to udělal?" Podívá se na ostatní, ale ti se dívají nevinně, jako by tu lavici viděli poprvé. "Jestli se okamžitě nepřiznáte ihned dostanete všichni poznámku. Myslíte si, že je toto sranda?" povzdechne si hlavně kvůli tomu, že ví jak to dopadne. Dá mi seřváno a nikomu tu vyhroženou poznámku nedá. "Každému z vás vezmu peníze z vašeho fondu na novou lavici." sedne si ke stolu a podívá se na mě.

"Hlídej si své věci" řekla a ukázala ať se posadím a já tak udělal. Je mi to líto, že jsem takový. Já takový nechci být nebo spíše nechci takové žáky, kteří si dělají srandu. Nejraději bych odešel radši pracovat.

"Otevřete si učebnici a opíšete zápis v ní. Stránka učebnice je na tabuli. Kdyby něco poraďte si, protože jestli mi neumíte pomoct s tím kdo to udělal, tak já vám taky nepomůžu." otevřela si nějakou knihu a začala psát z ní na nějaký papír. No a takto pokračovala hodina dokud nezazvonilo.

Když zazvonilo na konec školy musel jsem se usmát. Rychle jsem si sbalil věci do školní tašky a vyšel jsem ze třídy. Hemžilo se to tu studenty různých ročníků. Skoro se tu nedalo chodit, ale jako každý jiný den se lidi pomalu odebrají pryč a potom tu je líp.

"Jimine tady!" zavolá na mě Yoongi. Je u dveří od východu ze školy. Šel pro naše kola. "Už jdu!" vyběhl jsem za ním a on mi podal kolo. Poděkoval jsem mu a hned jsem nastoupil na kolo a jeli jsme. Chceme si to tu trošku projet a zastavit na nějakých hezkých místech.

"Kam pojedeme?" víc šlápnu do kola, abych byl vedle Giho. "Můžeme jít do nedalekého altánku co říkáš?" podívá se směrem doprava na mě a usměje se za dobrý nápad. Já na to kývnu a tím pádem zatočíme doleva. K altánku se dostaneme za necelých pět minut.

"Tak jsme tu" zastaví a vyleze z kola. "Pojďme si sednout" ukážu na jednu z laviček a tam si sedneme. "Je tu hezky" sluníčko po čtvrté je hezké. Pomalu se to přesouvá do západu. Sice je do západu daleko, ale věřím že naše komunikace tohoto dosáhne.

Tak první kapitola je napsaná. Podle ig story jsem psala, že mám něco s rukou. Update: S rukou můžu v pohodě hýbat a můžu i psát. Takže vydám za neděli a za středu tak, abych všechny tři termíny splnila.

I purple you A.R.M.Y. 💜 💜 💜
~914~