Don't lie to yourself! (CZ)

3.

Jakmile vyšel ven a nadýchal se čerstvého vzduchu, napsal zprávu mámě, že přespal u svého nového kámoše, což nebyla úplně tak pravda, protože spolu prohodili sotva deset vět. Připsal za to, že se omlouvá, a že ze školy půjde rovnou do zverimexu. Doufal, že se nebude zlobit, ale velkou naději tomu nedával.

Snažil se zorientovat, a byl opravdu rád, že se stihl s městem alespoň částečně seznámit už před začátkem školy. Měl malé tušení kde se nacházel, koukal okolo sebe na značky a před ním se vynořil nápis PEKAŘSTVÍ. Zakručelo mu v břiše, a tak se tam zastavil pro croissant. To jsem přesně potřeboval. Nechtěl ani pomyslet, jak by dopadl, kdyby ho Max neodvedl. Proč to ale musel být zrovna on, kdo se o něj postaral. Je to jak ze špatného filmu, táhlo ho k němu úplně všechno. Nikdy dřív nic takového nepociťoval.

Po cestě se mu myšlenky vracely zpátky do Anglie a v hlavě mu utkvěla ta na Sáru, se kterou se tak nepěkně rozešli.

Jednou při nudném odpoledni vedle sebe leželi na posteli a sledovali její oblíbený seriál. Jelikož měl za sebou čtyři šichty v útulku, skoro usínal. V polospánku ucítil něčí ruce na tváři. Otevřel oči překvapením. Nebylo zvykem, že by ti dva na sebe úmyslně sahali. Jemně ho pohladila, odložila notebook a naklonila se nad něj. Než stačil zareagovat, začala ho líbat a její ruce se přesunuly pod tričko, které mu vyhrnula. Hladila ho po hrudi a jazykem si hledala cestu do jeho úst. 

„Dost," vyhrkl najednou Dominik a odstrčil jí. „Co, co to děláš?" vyhrabal se z postele a tričko si urovnal. Zamračil se.

„Myslela jsem, že, no však víš, mohli bychom," pousmála se na něj. „Jsme kamarádi už dost dlouho, ani jeden nikoho nemáme..."

„Ne," odmlčel se Dom „to už nedělej, prosím," srdce mu bušilo jako nikdy. Měl ji rád, jenže nic jiného necítil. Také mu nebyly příjemné její doteky, ale tenhle pocit přiřazoval faktu, že je to jeho nejlepší kamarádka.

Konečně zahlédl budovu školy a vzpomínka se rozplynula někde v dáli. Dnešek bude dlouhej, měl před sebou školu do 14:00 a od 16:00 musel už makat. Povzdychl si a došel až do třídy, kde byl včera. Cestou si vyzvedl učebnice, které mu byly přiděleny.

„Čau," pozdravil ho Thomas, který vypadal ještě hůř, než Dom. Tomu by kafe bodlo stoprocentně. Vypadal komicky, a tak se Dom neubránil úsměvu.

„Dneska ten tělák fakt nedám," zamručel do lavice, na které ležel. Tělák?

Po třetí hodině se všichni sebrali a zamířili do tělocvičny. Jelikož nevěděl, kde se nachází, následoval dav a Toma. Ještě jednou v duchu poděkoval prášku, který zahnal jeho bolehlav.

Thomas byl naštěstí té lásky, že se nedržel příliš daleko. „Tady jsou šatny," ukázal a už chtěl zaplout, ale Dom ho zadržel za rameno.

„Já jen, nemám s sebou věci... nemáš náhodou," snažil se mluvit potichu, aby ho ostatní neslyšeli.

„Něco na půjčení? Tričko a kraťasy tam snad vyhrabu. Příště by ses měl ale líp připravovat. Kde jsi vlastně skončil? Po party jsem tě pak neviděl."

„Já," vzpomněl si na Maxe dívajícího se z okna a podávající mu džus, „šel jsem domů, nebylo mi dobře," zalhal. „Ale všiml jsem si, že ty jsi se dobře bavil!" změnil téma. Rozhodl se, že by nebylo moudré vysvětlovat, proč se objevil v Maxově ložnici.

„Byla to pecka! A dokonce mi přišlo, že se na mě Klaudie i podívala," šeptl.

Když společně vešli do šatny, nebylo slyšet vlastního slova. Nejen že tu nebylo k hnutí, ale smrad potu a napjatá atmosféra to moc nevylepšovala. Jeden s druhým přes sebe křičeli, doráželi a hádali se. Pak mu to došlo, tohle nebyla jen jedna třída. Všiml si dresů, které visely na věšácích. Hodil pohledem po Tomovi, který zrovna štrachal oblečení v batohu.