Don't lie to yourself! (CZ)

48.

Dominik nemohl spát. Myslel na Maxe a na tu dovolenou, která ho čeká. Taky se nervoval ze zkoušek, jelikož neměl čas a hlavně náladu se na ně připravit. V hlavě mu to šrotovalo jako o závod a myšlenkový pochody ne a ne zastavit.

Z ničeho nic uslyšel tátův zvýšený hlas, což ho zaskočilo, jelikož bylo opravdu pozdě a táta se nervoval málokdy. Ale s kým takhle mluvil? Snad ne s mamkou. Chvíli zůstával v posteli a napínal uši, i když skoro žádnému ze slov nerozuměl. Nakonec se rozhodl situaci prozkoumat a vydal se po schodech dolů do kuchyně. Z místnosti šlo slabé světlo, které vycházelo od lampy. Nezdálo se mu to, opravdu se rodiče hádali. Okamžitě ale ztichli, když uslyšeli Domovo blížící se kroky.

„Děje se něco?" zeptal se jich unaveně a přitom si promnul oči.

„Zlato... doufám, že jsme tě neprobudili," mamka na sobě měla župan a ruce založené v bok, zatímco táta byl stále v pracovním. Co sakra dělá v jednu hodinu ráno v pracovním oblečení? Napadlo Dominika.

„Samozřejmě, že se nic neděje. Jdi spát, zítra máš školu," poškrábala se mamka zezadu na krku nervózně. Jistě, že se něco dělo, jen mu to nechtěli říct. 

„Jde o mě?" polekal se Dominik paranoidně.

„Ne...ne, vůbec ne," mamka k němu přistoupila a vtiskla mu pusu na tvář. „Už jdeme taky spát, dobrou noc. Promiň, že jsme tě vzbudili."

„Mami," zastavil ji ještě než se stihla otočit. „Kdyby se něco dělo, řeknete mi to, že jo?" ujistil se. Nechtěl, aby se jeho rodina rozpadla nebo něco podobného. Měl z toho obrovskej strach. Už takhle je zklamal a to o tom ani nevědí. Nepotřebuje, aby se rodiče hádali ještě kvůli něčemu jinému. Mamka místo odpovědi tiše přikývla než odešla zatímco taťka si to bez jediného pohledu a slova zamířil do pracovny.

„Ahhhh! Stop! Notak," snažil se ovládat svoje myšlenky ale Simonovo ruce se stále ne a ne zastavit. S námahou se zvedl, na nohou se ale neudržel a když padal na podlahu, odřel si kolena.

„S tebou není žádná zábava. Jestli nic nebude, tak proč jsi sem vůbec lezl? Víš ty co? Vypadni," chytil ho za triko a táhl ho ke dveřím, ze kterých ho vystrčil. Max se potácel ulicemi, které mu v tuhle noční dobu a pod tímhle stavem připadaly úplně cizí. Nevěděl, kde je, byla mu zima, jelikož jeho bundu mu na cestu nedal. Chtěl domů, ale místo toho se jen točil v kruzích.

„Jak ses na mě mohl takhle vysrat, ty idiote?!" křičel do prázdné ulice, kde i bezdomovci si hledali před tímhle maniakem úkryt. Z kapsy se mu podařilo vytáhnout telefon. Na obrazovce mu stále svítily zmeškané hovory od Dominika. Na jeden z nich se mu podařilo kliknout. Telefon začal vyzvánět a on si ho přiložil neohrabaně k uchu. Vyzváněl dost dlouho, dokud se mu do ucha ozval ten nejmilejší hlas ze všech. 

„Prosím?" zaznělo rozespale.

„Dome..." podařilo se mu ze sebe vynaložit.

„Maxi, jsi to ty? Stalo se něco?" 

Dom o něm neslyšel od té doby, co přijel domů od táty a po tomhle divným telefonátu dostal už opravdu strach. 

„Kde jsi?"

„Ou... hele... to je ten bar, kam jsem tě vzal," škytl, a pak bylo slyšet jen pípání telefonu, když se spojení přerušilo. Dom se okamžitě sebral a vzal klíčky od auta. Možná to v půl druhé ráno muselo působit naprosto šíleně, nikdy nic takového rodičům neudělal ale teď neměl ani minutu nazbyt. Prostě se rychle oblékl a s bušícím srdcem na poplach se vydal do večerní ulice Los Angeles. Cestu si naštěstí pamatoval, ale oči mu kvůli únavě dost padaly. Jen zářivá světla z okolí ho držela vzhůru.

Zaparkoval na nejbližší možné místo vedle toho klubu. Parkoviště bylo už poloprázdné, jelikož před chvíli zavřeli. Kdo by taky chodil pařit v neděli večer? Dom rozhlížející se po okolí poblíž nikoho neviděl a strach se mu v hrudi rozléval ještě víc. Srdce se mu svíralo pod myšlenkami co všechno se mu tady v tuhle noční hodinu mohlo stát. Modlil se, aby byl stále někde poblíž. Pak si někoho všiml. Někdo, kdo se před jeho zrakem svalil na zem. I kdyby to nebyl Max, už z principu se k tomu dotyčnému rozeběhl. 

„Do hajzlu! Maxi!" vyděsil se, když si všiml jeho stavu.

„Zvedni se," pokoušel se mu pomoct a v duchu zanadával, proč to musí být taková horda svalů. „Dominiku... jsi to ty? Ty jsi za mnou přišel? Chyběl jsi mi," vtáhl si ho do náruče o dost pevněji, než by se dalo očekávat.

„No tak... pusť mě. Jsi úplně zmrzlej. Pojď... musíme tě dostat do auta," jedním pohybem si svlékl svou bundu a přehodil mu ji přes ramena. Max byl úplně vláčnej. Sotva si mohl uvědomovat, co se to kolem něj vlastně děje. Nemohl se zbavit toho šíleného pocitu, co by se dělo kdyby nezavolal a on nepřijel. Co mu kdo udělal? Pro nic neřekl? Když se Domovi po dlouhých dvaceti minutách podařilo Maxe dovléci do auta, byl úplně vyřízenej. Max opřenej o sedačku to okamžitě zalomil. Skoro by odhadoval, že omdlel, kdyby už klidně neoddychoval, takže si mohl být jistý, že pouze usnul.

Bez delšího rozmýšlení ho dovezl k němu domů, ačkoliv ho napadla i varianta nemocnice. Možná ale ani Dom sám nechtěl vědět, co by mu našli. A aby z toho měli další průšvih? Ne, děkuji pěkně. Stačí, že se Dominik musel modlit, aby jeho rodiče na jeho malý noční výlet nepřišli.

 Nepřestával však svého spolujezdce bedlivě sledovat, jestli je doopravdy v pořádku. Ačkoliv ho celou cestu ke vchodovým dveřím musel podpírat, vypadalo to, že mu je už trošku lépe. Bez ptaní vylovil jeho klíče z přední kapsy. Pamatoval si, že to je to místo, kam si je vždy dává. Měl vlastně docela štěstí, že mu ty klíče vůbec zůstaly. Kdyby zůstal na ulici ještě o chvilku déle, asi by o tom začal pochybovat. Zítra po něm bude požadovat vysvětlení, ale dnes nemá sílu už ani jeden z nich.

„Děkuju," zamručel stále mimo sebe Max, když se s Domovo pomocí konečně natáhl na postel. Dom mu sundal alespoň boty, ale ani on sám neměl už energii na další pomoc. Přikryl ho v oblečení ve kterém přišel a co nejtišeji došel pro skleničku s vodou. Naštěstí spolubydlící už tvrdě spali, bylo by taky divné kdyby ne, když je stále zítra škola. To jen oni dva tu v tu nejméně vhodnou dobu vymýšlí psí kusy.

Původně mu chtěl dát ještě napít a asi by nebylo od věci ho dát trochu do pořádku, ale když viděl jak spokojeně oddechuje, rozhodl se to nechat na ráno a ze skleničky si usrkl on sám. Někdo by ho měl, jen tak pro jistotu, hlídat. Pomyslel si Dom a vylezl na postel vedle něj. Opíral se o čelo postele a dokud se mu samotnému nezačaly klížit oči, sledoval, jestli je u Maxe vše v pořádku. Zdálo se, že ano.