Don't lie to yourself! (CZ)

47.

„Ahoj mami," zakřičel do prostoru při příchodu ale ozval se mu tátův hlas zvací ho do obýváku.

„Musíme si promluvit," zněl opravdu vážně, až mu naskákala husí kůže po těle. Vytvořil se mu knedlík v krku. Jakmile se už i táta, který je běžně naprostý kliďas, tváří takto, neznačí to nikdy nic dobrého. 

„Lepší bude, když se posadíš," do místnosti mezitím přišla i mamka. Doma se okamžitě zmocnil strach a tak jako vždycky když byl nervózní, začal blábolit.

„Tak jo, ještě, než mi začneš promlouvat do duše, že jsem ten nejhorší syn, kterého bys mohla mít, chci se ti ještě jednou opravdu upřímně omluvit," začal Dominik žehlit. „Já vím, že jsi nic z toho, co jsi řekla, nemyslela nijak zle a že mě chceš pouze chránit a já si tě za to neskutečně vážím..."

„Dominiku, zastav," postavila se před svého syna mamka a položila mu ruku na rameno. Usmála se.

„Vždyť já se už nezlobím. Jsi můj syn, myslíš, že chci strávit zbytek svého života nabručená kvůli jednomu nedorozumění? Tohle není to, o čem jsem s tebou chtěla mluvit zlato. Zjistili jsme totiž pravdu o tom, proč jsi se poslední dobou choval takhle. Fakt, že jsi před námi skrýval něco tak důležitého a zásadního mě opravdu mrzí. Také mě mrzí, jestli jsi nám to s tátou neřekl, kvůli tomu, že jsi se bál naší reakce. Ale chci ti říct, že na nás se můžeš kdykoliv spolehnout a můžeš nám říct cokoliv."

Dominikovi se málem zastavilo srdce a po zádech mu začal stékat čůrek studeného potu. Přišlo mu, že najednou vidí nějak rozmazaně.

To nemůže být pravda. Prostě nemůže.

Max uháněl po dálnici s myšlenkami na svou rodinu, na to, proč nemůže mít obyčejný rodiče jako každý druhý. Nebyl by život hned jednodušší? Zastavil stejně jako minule před věznicí Twin Towers. Trvalo mu poměrně dlouho, než se odhodlal opravdu vstoupit dovnitř a ohlásit, co tu chce. Byl jedinej, koho nechali s Filipem promluvit. Věděl, že měl zajistit setkání se Simonem a získat pravé důkazy o tom, kdo doopravdy Ricka Montyho zavraždil, jenže kvůli všem okolnostem se k tomu nedostal včas na to, aby zabránil Filipovo rvačce.

Zatímco dumal ve svých vzpomínkách a sebekritizoval každý svůj krok, policisté připravili místnost, kde si mohl se svým tátou v klidu promluvit. Strážníci na něj už stihli apelovat, aby se  mu co nejvíce pokusil vysvětlit danou situaci a pokud nechce, aby se jeho trest prodloužil z důvodů dalších výtržností, udělá, co je v jeho silách. Jestli se nemýlil, tohle by se dalo považovat jako vyhrožování.

„Synku," prohlásil, když si sedl na kovovou židli stále ještě v želízkách na rukou. Nad jeho oslovením se nepříjemně ošil. Už dlouho pro něj nebyl jako táta. Tváře měl zarostlé a pod očima se mu rýsovaly hluboké kruhy. V obočí se mu leskla rána, jež by rozhodně potřebovala zašít. V jeden kratičký moment mu ho opravdu začalo být líto. Pak ale jen potřepal hlavou a spustil: „Co si sakra myslíš, že děláš?! Dostat tě odsud není záležitost jednoho týdne!" zasyčel tišeji. 

„Myslíš si, že je jednoduchý získat si Simonovo důvěru?" jasně, moc dobře věděl o způsobu, jak si jeho pozornost vydobýt téměř okamžitě, ale té možnosti se vyhýbal obloukem. 

To už se nikdy nestane.

„Já si nezačal! Opravdu ne, Maxmiliáne..." z očí mu začaly padat slzy. Stejně mu nevěřil.

„Tohle na mě nezkoušej," zvedl výhružně prst. „Ne znova. Jestli chceš, aby se mi podařilo očistit tě z vraždy, musíš mi pomoct. Sekat latinu a nedostávat se do problémů!" přitom ho nezapomínal probodávat pohledem jako malého fakana. To jediné si po tom všem zasloužil.